Jak byste zhodnotil sezónu 2016/2017?
OSMÁ TŘÍDA
Minulá sezóna byla z rozvoje hráčů úspěšná, stejně jako předchozí ročníky. Co se týče výsledků, kde sice nefiguruje první místo, ale i tak jsou velmi důležité, se ukázalo, kam se hráči posunuli a jací jsou v kvalitě oproti republice, spokojený nejsem. Jsem spokojený v tom, že si myslím, že hrajeme nejtěžší skupinu Žákovské ligy. Soupeřů, s nimiž je k vidění vyrovnaný hokej, je hodně; Pardubice, Hradec Králové, Letňany, Mladá Boleslav, Slavia. Jsou to silná mužstva, ale my jsme s Vítězslavem Jankových měli doplněný tým a měli jsme vyhrát.

Skončili jsme druzí a to zaslouženě, těžké zápasy jsme opakovaně nezvládali a to jak na turnajích, tak během mistrovských kol, což mě mrzelo. Chybu vidím v hráčích a jejich malé psychické odolnosti i nás trenérech v tom, že se nám nepodařilo kluky naladit tak, aby těžké duely zvládali. Herně a dovednostně jsme horší nebyli, přitom se výsledky neustále opakovaly, prohrávali jsme o gól nebo dva. Tato skutečnost mě do teď mrzí a jsem přesvědčený o tom, že když má člověk dobrý tým, má vyhrát a ne se schovávat za to, že výsledky nejsou důležité, jsou.

ŠESTÁ TŘÍDA
Čím jsem starší trenér, tím víc si uvědomuji, že šesťáci jsou děti, přičemž výsledky naopak nejsou ani na druhém místě. Hrozně jsem chtěl, aby kluky hokej v šesté třídě bavil, aby alespoň v rámci možností chodili s nadšením a usměvaví do kabiny nebo na led. Tomu odpovídá i pořadí. Náš je tým je silný a do budoucna bude silný, především dvě a půl lajny byly velmi slušné. Kdybych byl kouč o pár let mladší, tak bych si lepší umístění vykřičel.

Skončili jsme třetí a myslím, že jsme mohli být druzí, kdybych byl přísnější a víc na kluky křičel. Nicméně to je přesně ta věc, kterou si stárnutím uvědomuji a nechci ji dělat. Radši budu třetí nebo čtvrtý s tím, že kluci v některých zápasech vypadli z role a nezvládli je, než abych tam dělal papírového čerta. Jestli kluci přijdou domů a mohou říct, "mně ten hokej strašně baví," tak si myslím, že je to v šesté třídě to úplně nejdůležitější, i když byly doby, kdy jsem to viděl jinak.

Kunlun spolupráce

Určitě bude velmi těžké porovnat dva rozdílné ročníky, ale co bylo oproti mistrovské sezóně u osmé třídy jinak?
Myslím si, že jsme vloni měli víc individualit v útoku než letos, jenže tentokrát byl zase silnější třetí útok, i když ani pořádně nevím, jaký to byl, bylo to jedno. Na druhou stranu úplně velmi výrazné bodové individuality jsme zase neměli a během mistrovského ročníku za útokem hrála výtečná obrana. Dostávali jsme strašně málo gólů, hrálo šest beků a bylo skoro jedno, kdo tam půjde. To letos nebylo a museli jsme hodně přemýšlet koho tam z těch šesti pošleme. Vlastně šest jsme jich ani neměli.

Upřímně jsem přemýšlel, protože jsem věděl, že mám hodně silných obránců v ročníku 2002 a věděl jsem, že se za rok kluci sejdou v mladším dorostu. Ani jsem tedy nechtěl tým doplnit a mít strašně moc dobrých obránců, protože jsem věděl, že by byl v mladším dorostu až zbytečně velký přetlak na to, že je to mladší dorost. Už jsem ani nekoukal po tom, že bychom přivedli beka, i když jsem vnitřně věděl, že by byl potřeba. To samé Pavel Čajan, nejlepší gólman závěrečného turnaje, který dokázal v důležitých utkáních bránu zavřít.

Prali jsme se se Slavií a on dokázal ve všech čtyřech vzájemných zápasech chytat nadstandardně. Letos, ať chytal kdokoliv, a to, že naši brankáři nechytali vůbec špatně, nedokázal zavřít bránu tak jako Pavel Čajan vloni. Co se týče v útoku, tak mám pocit, že nám nechyběla ani tak individualita, ale spíš to, že někteří kluci z loňska byli kompaktnější. Co nám se s Víťou nepodařilo jako trenérům bylo to, že v důležitých okamžicích jsme nehráli hokej, honili jsme puk. Taková ta lehkost chyběla. Věděl jsem, že vloni dvojice Jansa a Strnad něco vymyslí, když se jim nebude dařit, přijde Cikhart a sám nějaký gól vstřelí, do toho jsme věděli, že Pray je střelec od boha. Letos se nám občas nedařilo hrát hokej, což není chyba útočníků, ale je to v tom, jak byl tým složený a končí to mnou, protože jsem týmu nedal tvář.

„Beru to na sebe. Kluci plnili to, co jsem chtěl, ale až moc"

Co bylo největším nedostatkem obou tříd?
U šestky to bude jednoznačně produktivita. U osmičky bych to hrozně nerad hodil na to, že jsme měli špatné beky a dobrý útok nebo naopak, to vůbec. Když se sejde mančaft, v osmičce přijde dost nových kluků, tak jim určitým stylem dám pokyny, jak se hokej má hrát. Nesvazuji je pokyny: ty máš být tady a ty tady, ale musí vědět, že chceme útočníky mít blízko u kotouče atd. U ročníku 2002 si to dost hráčů vzalo po svém, Jan Cikhart se třeba do tohoto nikdy nenechal stáhnout. Sám říkám často klukům, že jednotlivé situace musí řešit po svém, a že nevím, jak situace bude na ledě přesně vypadat nebo jak se vyvine.

Tím, že se do toho hráč nenechal tak vtáhnout, tak na ledě vzniklo něco, co by třeba normálně nevzniklo. Letošní hráči, byli strašně zodpovědní. Hokej měli skoro jako omalovánku, co trenér řekl, to chtěli všichni přesně udělat. Poctiví, hodní, pracovití, ale díky tomu nám trochu chyběla lehkost. Po půlce sezóny jsem začal trochu couvat, nedařilo se nám dát do hry něco svého. Vidím v tom i svou chybu, že jsme po nich na začátku sezóny až moc chtěl, aby jejich hra někam směřovala. Vloni se mi to povedlo, protože se hráči nenechali svázat, letos se mi to nepovedlo, protože se nechali svázat až moc. Takto to cítím a příští trenérský rok bych dělal cvičení jinak, aby v tom ten hokej neviděli tolik, kolik já jsem chtěl, aby v tom viděli. Beru to na sebe, kluci plnili to, co jsem chtěl, ale bylo to až moc.

Kunlun spolupráce
Trenéři Jiří Bermann a Jiří Kudrna na stáži

Jak moc je těžké před sezónou odhadnout, jaký tým bude. A jestli je potřeba zvolnit či přitvrdit?
Volnější ruku je potřeba nechávat, pořád to jsou děti. Ani letos ani vloni nebylo potřeba přitvrzovat, pracovali, chtěli a měli i celkem partu. Navíc, jak už jsem říkal, jsem starší a slovo přitvrdit nemám moc rád. Myslím si, že jsme si během obou let našli s kluky cestu k sobě, přičemž oni věděli, co smí a nesmí atd. Nebylo to o tom, že já bych chtěl přitvrdit. Řeknu příklad: přijdou obránci například z menších klubů a neútočí, protože tam mají roli, že spíš drží ostatní hráče kolem sebe. Přijdu k nim a řeknu: "hele my chceme, aby obránci útočili. To, že pak vznikají chyby, mi vůbec nevadí, přinejhorším dostaneme gól, ale koukej útočit."

Z extrému, že vůbec neútočili, se najednou dostanou do druhého extrému, kdy zase jen útočí a neumí, to je věc, která se nám letos tolik nedařila, najít tu hranici, kdy zaútočit a ne. Jdeme z extrému do extrému a to samé platí i o útočnících. Vybavuje se mi, že vloni jsme si také pomohli něčím navíc, vím, že Jansa se jako centr s formací dohodl a hrál občas buly dopředu v útočném pásmu. Třeba jsme dali gól po nějaké fintě, protože se kluci prostě dohodli. Letos tam nebylo nic navíc, kluci byli víc strojoví, což rozhodně a v žádném případě neznamená, že byli špatní nebo bez předpokladů, ale chyběla mi tam vyčůranost a hokejovost, kdy by herně něco dělali sami, protože by chtěli. Je to hrozně těžké pojmenovat, ale takto to nějak s Víťou Jankových cítíme.

„Šesťáci mají hokejovosti hodně, zatím dopláceli na malý vzrůst"

Šesťáci odehráli sezónu jako na houpačce. Jako první tým v sezóně porazili Hradec, vyhráli i Memoriál Jaroslava Kasíka. V některých zápasech se však trápili, jak jste ročník vnímal?
U šesté třídy jsem hokejovosti viděl hodně. To, co nám chybělo v osmičce, tak tady nechybělo, ale celkově se vše pozná až časem. Kluci jsou jako tým vzrůstem hrozně malí, což je v hokeji šestých tříd hrozně znát. Mohou dorazit puk do branky, ale nedorazí, protože je někdo odstrčí atd. Vnitřně jsem kromě umístění se sezónou spokojený. Když jsem měl ročník 2004, tak jsme skončili druzí, jenže kdyby do poloviny zápasů nechodil Hujer, tak jsme byli čtvrtí, možná pátí.



Byl to nadstandardní hráč, který hrál ve vyšší kategorii, ale když se něco nepovedlo, tak jezdil s námi. Jeden hráč udělá hrozně moc, takže jsem za letošní sezónu spokojený. Viděl jsem u kluků úsměvy na tváři, všechno proběhlo v klidu, nebyly žádné velké excesy. Vidím v týmu hodně nadaných kluků, kteří jsou zatím trochu vytřeštění a doplácejí na to. Není to o tom, že neproměňují šance, dva roky zpátky se jim to dařilo a byli šikovní. Teď jim nějaké parametry trochu chybí a nějaká lehkovážnost... O tom hokej je. Vnímám tým jako fyzicky slabý, na což budou ještě chvíli dojíždět, na druhou stranu mají hokejovou hlavu, což si nikde nekoupí.

Na co je běžně kladen důraz při letní přípravě největší důraz?
Radost a smích dětí. Bavili jsme se o tom i na trenérských schůzích, základ je, aby sem děti chodily rády, aby se sem těšily a abychom je i také něco naučili. Takže na jednu stranu to musí být specializovaná příprava s hokejovým driblinkem, střelbou a na druhé straně klademe velký důraz na hry, které děti baví, přičemž rozvíjejí jejich herní myšlení. Důležitá je všestranná příprava, třeba mladší dorost má judo nebo gymnastiku a plno dalších výborných věcí. V tomto jde naše organizace s nejnovějšími trendy, využíváme vlastně celý areál Sport Parku, aby děti měly co největší všestranné schopnosti. Znovu chci ale zopakovat, že nejdůležitější je, aby je to bavilo.

„Jediný rituál jsem měl vloni s osmáky, když jsme si s kapitánem podávali ruku"

Co vy osobně, vytvořil jste si během let nějaký trenérský rituál?
Tak především nosím vždy tabulku Víti Jankových, ne svoji (směje se). Musím říct, že ani moc ne. Letos jsme poprvé u osmáků měli rituál. Když se chodilo podávat ruku s trenéry soupeřů, tak si ruku kapitáni s trenéry podávají křížem. Když na místo přijel náš kapitán Šedivý, tak jsem si s ním také podal ruku a zasmáli jsme se. To byl takový jediný rituál, jinak nic nemám.



Je něco, co by zabíralo na nervozitu při zápase?
Tím, že jako trenér mohu zápas ovlivnit, tak nejsem tolik nervózní, jako když koukám na hokej v televizi. Když jsme hráli mistrovství republiky, tak jsem skoro nebyl nervózní, protože za a) na to není čas a za b) může zápas ovlivnit. Když se mu něco nelíbí, může zasáhnout. To je to samé jako hráči, kteří jsou zranění a najednou se na tribuně potýkají s nervozitou.

„Chci mít dobré týmy a vyhrávat, současně ale netlačím na pilu"

Jako trenér máte za sebou pěknou řádku sezón. Pozorujete na sobě vývin nebo změnu v myšlení?
V Liberci budu nyní začínat desátou sezónu a čím dál tím méně tlačím na pilu. Dřív jsem chtěl všechny přesvědčit o tom, že musí pracovat a dřít. Před pár roky by mi třetí, čtvrté místo šesťáků hrozně leželo v srdci, protože jsem věděl, že jsem si mohl lepší místo vyřvat. To už mám za sebou. Samozřejmě chci mít dobré týmy a chci vyhrávat, to neříkám, že ne. Současně ale netlačím na pilu. Na schůzce s rodiči jsem jim řekl, že na děti nebudu a nechci křičet, a teď nemyslím pokyny jako brusli, přidej, ale nějak víc a to jsem dodržel.

Jsem na střídačce méně cholerický. Není to tím, že stárnu a už se mi nechce, to vůbec ne. Dřív jsem měl takový pocit, že trenér, který na střídačce nekřičí, tam vůbec nemusí být. Myslel jsem si, že ho to nebaví, a že je tam zbytečný. Už jsem pochopil, že dodat týmu klid, neznamená tam běhat a pořvávat. Krásnou ukázkou je trenér A-mužstva Filip Pešán, který je klidný. Takže, co se týče vnějšího klidu, změnil jsem se, o vnitřním se to říct nedá. To zatím neumím (usmívá se).