Máš za sebou první sezónu v zámoří. Jak vypadala tvým pohledem?
Byla hodně specifická. Každý říká, že první sezóna je pokaždé těžká a doopravdy to tak je. Říkal jsem si, že to až tak náročné nebude, ale převýšilo to mé očekávání. Postupně se mi však nakonec za mořem začalo líbit víc a víc.

V čem to bylo těžší, než jsi čekal?
Jednalo se o odloučení od rodiny i jinou americkou mentalitu. Je to trochu jiný svět, lidé fungují prostě jinak. Styl hokeje je rozdílný, stejně jako forma soutěže. Vše mi bylo cizí a dostat se do jejich života a celkově se adaptovat trvalo první tři měsíce. Hlavně proto to bylo náročné.

Co tě překvapilo, když jsi přijel ke svému týmu?
Co mě překvapilo? Jak funguje tým. Starali se o nás jako o hokejisty Áčka. Když to přirovnám k libereckému Áčku, tak na celém stadionu jsme pouze my a máme všechno pro sebe. Také servis je rozdílný. Neznámou pro mě byli diváci, měli jsme vyprodanou halu. Chodilo 4 000 lidí, z čehož jsem byl nadšený.

Svazovala tě na začátku velká návštěvnost?
Ani ne, bavilo mě to. Vždy je lepší, když tam někdo chodí, než když tam nikdo není. Spíš to člověka vyhecuje, byla pro mě velká radost hrát na domácím hřišti a je to super.

Hned na začátku jsi byl poslán do nižší soutěže - NAHL. Jak jsi tuto skutečnost vnímal?
Pro Evropany je nižší soutěž neznámá a měl jsem trochu strach, co to bude. Nicméně konkurence je v Americe obrovská a kvalitních hráčů je i v nižší lize hrozně moc. Z této soutěže bylo letos draftováno asi pět nebo šest hráčů, což je jasný důkaz o tom, že je liga kvalitní. Můj cíl, dostat se na univerzitu, je stejně reálný jako z USHL. Ze začátku jsem z toho byl rozpačitý, ale když jsem zjistil, jak to funguje, tak jsem se uklidnil.

„Musel jsem mít pár brigád, ale nebylo to nic nezvladatelného"

Je obecně rozšířené, že nižší soutěže se od třeba USHL liší z hlediska financí. Někteří hráči si i kvůli tomu musí hledat boční brigádu.
Juniorských lig je v Americe hrozně moc. V USHL je financováno úplně všechno, nedostávají se tam na rozdíl od kanadských juniorek výplaty, což je způsobeno tím, že by kluci nemohli dostat stipendium na školu. Každého Američana je největší cíl, dostat se na univerzitu. Ve druhé nejvyšší soutěži NAHL se platí jen rodiny. Není to přehnaná částka, ale pro Evropany je samozřejmě těžší zaplatit než pro Američany. Je pravda, že jsem tam měl pár brigád, abych si přivydělal, ale nebylo to tak, že bych to nezvládal.

Takže v rámci možností to bylo zvládnutelné?
Klub mně hodně vyšel vstříc, i když nic přímo nemohl financovat. Kdyby se to dozvěděla škola, tak by z toho byl problém.

Jak bys zhodnotil svoje výkony v North American Hockey League (NAHL)?
V juniorském věku je hrozně těžké udržet výkonnost na stejné úrovni. I já jsem bojoval s tím, že jsem střídal horší zápasy s lepšími. V nižší soutěži se to také víc řeže, bylo průměrně dvacet a víc trestných minut na zápas u jednoho týmu. Hrozně mě to obohatilo. Vždy jsem byl menší a techničtější hráč, beru to jako dobrou zkušenost, abych byl připravený na fyzický hokej. Ne, že bych se předtím bál jít do soubojů, ale teď už s tím mám tolik zkušenosti takové, že mi to nedělá žádný problém.

Kdybys měl popsat přechod mezi DHL Extraligou juniorů a zámořím. Jak moc velký problém je se aklimatizovat?
První a hlavní věc je konkurence. Když budu mluvit obecně a ne o Liberci, tak ve střední Evropě bývá problémem složit čtyři formace, zatímco když nám v zámoří vyhodili čtyři kluky ve čtvrtek večer, tak v pátek ráno jich dalších pět přijelo a byli ještě lepší než ti, co je vyhodili. O konkurenci se ví, takže každý musí makat naplno. Tím se samozřejmě nejvíc člověk zlepšuje.

Jak vypadal klasický den Samuela Solenského v Americe?
Vstávání v osm, poté snídaně a v devět už se jede na stadion. Tam následuje příprava na trénink na ledě, pak led, který trvá hodinu a čtvrt. Následně jsme měli volné ledy, mohli jsme zůstávat. Pak posilovna, video a oběd. V Americe je časté, že děláme pro sponzory community servis, takže chodíme s dětmi na ledy, do restaurace v dresech nebo se podepisovat fanouškům. Přitom jsem dálkově studoval školu tady v Liberci, takže jsem vytáhl ve volné chvíli třeba učebnici.

Jak jsi se vyrovnával s tím, že tě třeba lidé poznávají na ulici?
Zrovna toto město je hrozně hokejové. Na hokej přijde čtyři tisíce lidí a město je maličké, takže je o tým velký všeobecný zájem. Nebylo to takové, že bych každý den někoho potkával, ale ti věrní, co mají permanentku, tak vás poznávají. Když jsme je někde potkali, tak se chtěli podepsat nebo vyfotit.

Poté přišel zase přesun do USHL. Co k tomu říct, jak jsi to vnímal?
Od prvního dne, co mě poslali dolu, jsem se snažil, aby mě vytáhli zase zpět. Celou dobu mě sledovali. Generální manažer jezdil na zápasy, volal mi a měl jsem z toho dobrý pocit. Nastala fáze, kdy se mi v Johnstownu líbilo a netoužil jsem ani jít výš, ale zavolali mi tři hodiny do trade-deadlinu, o čemž jsem ani nevěděl. Chtěl jsem si o tom ještě promluvit s trenérem, ale tím, že to bylo takhle rychlé, musela být reakce pohotová. Bylo by blbé odmítnou posun, takže se to takto nějak upeklo.

„Otevřelo mi to oči. Konkurence je obrovská"

Byla to pro tebe zatím největší životní škola?
Určitě ano. Když to řeknu takto, otevřelo mi to oči. Vidím, jak to tam funguje. Přičemž neříkám, že tady je vše špatně a tam nejlíp, to určitě ne. Konkurence a hráči jsou tam obrovští. Je tam tenké síto, je vidět jak na sobě hráči pracují celý den. V Česku hráči, kteří by celý den měli v hlavě jen hokej až tolik nejsou.

Navykl sis na to, že musíš makat sám a to hodně?
Určitě. Kdybych nemakal, tak bych se tam ani neudržel. Denní rituál je potřeba dodržovat. Když tam chci být, tak to musím podstupovat. Kdybych to nedělal, nedopadl bych dobře.

Bodově jsi spokojený nebo ne?
Byl jsem vždy střelec a myslím, že gólů tam může příště padnout ještě víc. Je to trochu jiný způsob hry, musím se víc tlačit do brány a hrát víc přímočařeji. Nedá se říct, že bych byl úplně nespokojený, ale na příští rok si dávám cíl, že to chci zlepšit.

Kdy se budeš přesouvat zpátky za moře?
Po maturitě, po snad úspěšné maturitě v polovině září. Těším se hrozně moc, poslední sezónu jsem dokončoval v USHL, kde jsem nedostával moc velký prostor a sezóna mi skončila prakticky na začátku března. Pauza byla dlouhá.