Mládežnický hokej

Ctibor Jech: Vymýšlíme stále nové věci, kluky musí trénink bavit a udržet je v napětí

Liberec - Sezona ve všech kategoriích je u konce, ba naopak už začaly přípravy na ročník nadcházející. Trenér loňské šesté a páté třídy Ctibor Jech se naposledy v obsáhlém rozhovoru vrátil nejen k výsledkům, ale hlavně k hernímu růstu hráčů během uplynulého ročníku. Jakou inovaci v tréninku trenéři sportovních tříd zavedli?

Šestá třída slavila ve své skupině Ligy mladších žáků první místo. Jak sezona probíhala?
Sezona byla už od května velmi dobrá. Ročník má sílu a v kádru je několik individuálně kvalitních hráčů, díky čemuž dokáží lídři vytáhnout celý tým. Jde v podstatě o přirozenou konkurenci. Kluci jsou navíc výherní typy, chtějí vyhrát kterýkoliv zápas. Už do začátku byla na týmu vidět jeho síla. V přípravě nebyl jediný problém, trochu nás zaskočilo až období na podzim, kdy přišel jako obvykle menší výkonnostní pokles, což je spojené i se školou. Kluci byli trochu divočejší a museli jsme je kočírovat, výsledkem byl nakonec i týden bez puku jako trest. Tým se srovnal a hrál krásný hokej. Na turnajích v Třinci a u nás v Liberci byli skvělí. Dokázali zvládat opravdu náročné věci, které jsme s nimi dělali na tréninku, při zápasech často řešili herní situace tak dobře, až nás překvapili.

„Šesťáci jsou výherní typy, chtějí vyhrát kterýkoliv zápas! Hráli krásný hokej“

Nepanikařili a nádherně se na ně dívalo. Dokázali si vyhovět a nahrát si, hráli na šestou třídu famózní hokej. V trénincích jsme se zaměřovali na zakončení, neodhazování kotouče a řešení situací herně, což se projevilo. Kluci jsou vnímaví, učí se rychle a hlavně chtějí sami. Prohráli jsme snad jediný zápas a další remizovali, jinak jsme vyhrávali markantním výsledkem i rozdílem v herním projevu.

Šanci dostali za šestku i hráči ročníku 2008.
Je to tak, zapojili jsme některé hráče ročníku 2008 a určitě se neztratili. Naopak někteří kluci se prosadili, byli vidět. Aby byl hráč posunutý o kategorii, musí být výkonnostně v první polovině staršího týmu, jinak to pro něj nemá smysl. Někoho jsme točili víc, někoho méně, ale tři, čtyři kluci hráli za šestou třídu pravidelně a měli velkou roli. Chtěli jsme obehrát hráče, což se nám povedlo.

„Častokrát se nám stávalo, že se trenéři soupeře ptali, co to máme za gólmana, že ho neznají. A divili se, že chytá tak dobře, i když je mladší“

Jediný problém jsme řešili s gólmany: jeden skončil s hokejem a další dva byli nemocní. Stáhli jsme tak Sebastiana Charváta z hostování ve Frýdlantu a chytal jako jednička. Hodně nám pomohl, jde o šikovného, nadějného brankáře, který jako páťák chytal za šesťáky velmi dobře. Častokrát se nám stávalo, že se trenéři soupeře divili, co to máme za gólmana, že ho neznají… No a pak se divili, že chytá tak dobře, když je o kategorii mladší. Byl opravdu oporou, výrazně nám pomohl.



Sezona šesťáků byla suverénní. Jedna velká jízda. Bojíte se jako trenér po úspěšném startu, abyste formu dokázali celou sezonu udržet?
(přemýšlí) Je to těžké, rok je hrozně dlouhá doba. Už v květnu jsem cítil, že můžeme být dobří, kluky jsem znal a věděl jsem, jaké charaktery v týmu máme, ale udržet vše pohromadě není jednoduché. Takže i proto jsme se snažili naše tréninky inovovat...

Jak?
Neděláme třeba čtyři cvičení na střelbu a netočíme je pak celý rok, naopak vymýšlíme stále nové věci a snažíme se, aby vše mělo smysl a kluky každý trénink bavil. Tak abychom nebyli v rutině. Další věcí je samozřejmě morálka kluků. Jsme vůči nim dost otevření, dáváme jim velkou volnost, nechceme být dozorci, co je budou trestat. Samozřejmě když vidíme, že je problém v týmu nebo chování, zareagujeme. Je to lepší, než někoho komandovat. Může se také stát, že se při větším problému dohodneme s rodiči a daný hráč třeba měsíc nehraje hokej, což se nám v minulé sezoně stalo. Byl jedním z nejplatnějších hráčů, ale na to my se vůbec nekoukáme. Hledáme mez mezi anarchií a vojnou.



Skvěle se vám nepovedla jen základní část, ale i turnaje. Vyhráli jste mezinárodní klání v Třinci i domácí Memoriál Jaroslava Kasíka.
Turnaje jsou přitom úplně něco jiného než liga. Pro kluky je krátkodobá soutěž mnohem emočně výraznější než liga, která trvá celou sezonu. Tým ví, že nás jakékoliv zaváhání může stát vítězství. My do turnaje přitom pokaždé jdeme s tím, že chceme vítězství. A nemyslím to tak, že za každou cenu musíme vyhrát… Spíš se u hráčů snažíme vyvolat správnou vítěznou mentalitu, i když často turnaje nejsou vůbec jednoduché.

Proč?
Hrajeme s úplně jinými týmy, než se kterými se v sezoně běžně setkáváme. Bohužel se na akcích často pouštějí tvrdé souboje. Hodně týmů totiž dokáže nahradit fyzickou stránkou hokejové dovednosti. My po klucích vůbec nechceme, aby hráli s krvavýma očima, drželi, hákovali, nebo si jinak pomáhali… Naopak nabádáme je, aby byli neustále v pohybu, na puku a v případě ztráty rychle kotouče odebírali zpátky. Pravdou je, že je pro nás pak o trochu složitější udržet si svou hru, když soupeř ostře dohrává. Kluci začnou oplácet a protože dohrávat ve svém věku ještě neumí, hrozí, že se něco stane a zraní se.

„V Třinci jsem si připadal jako trenér národního týmu na přelomu milénia. Kluci věřili, že je lepší se soustředit na hokej než na souboje a povedlo se nám uspět“

Nakonec jsme se s tím hlavně v Třinci dokázali vyrovnat, i když v šesté třídě kontakt tělo na tělo nemá vůbec figurovat – je definován jako faul. Bohužel se často stane, že je sudí benevolentní. Každopádně jsme udrželi nervy na uzdě a snažili jsme se klukům udržet koncentraci. Trochu mi ta situace připomínala hokej národního týmu v přelomu milénia, kdy Kanada řezala souboje a my hráli hokej a dávali góly do prázdné brány. Kluci uvěřili, že je lepší soustředit se na hokej a že mají sílu. Byla to pro ně docela velká škola. Proti Třinci a Olomouci byl k vidění navíc krásný hokej na obou stranách, byli jsme o kousínek lepší v zakončení.



A Memoriál Jaroslava Kasíka?
Když jsme turnaj na podzim organizovali, chtěli jsme, aby přijeli všichni lídři svých skupin. Bohužel se nakonec některé týmy omluvily, ale i tak to byla parádní akce. Turnaj jsme celkově zvládli od začátku do konce jak po herní, tak organizační stránce. Za ní patří dík především našim rodičům a Sport Parku. Byli jsme silní, na konci března všem klukům gradovala forma. Hodně hráčů překvapilo svým výkonem. Když na to vzpomínám, řekli jsme si jen – jdeme hrát, teď máknem – a hráli jsme jak mašina. Až jsme si někdy s trenéry říkali, že to není možné. Kluci šikovní jsou, ale šlo především o zúročení přípravy z tréninku, během zápasů už zase trenér tolik možností nemá...

Takže trenér vychází spíš z práce během celého roku, než nějakého prvotního momentu překvapení?
Je to tak. Během zápasu kluky na ledě není taková šance ovlivnit. Variantou je na ně samozřejmě řvát a hodně trenérů takto funguje, ale to se mi zdá u malých kluků šílené. Musejí se učit hrou, chybami…

Jak řešíte, když hráč udělá chybu?
Pokud udělají chybu, přijdu za ním a vysvětlím mu individuálně co se stalo a nabídnu mu jiné řešení. Domluvíme se, že příště zkusí vyřešit danou situaci jinak. Kluci nejsou šachy, hrají sami za sebe podle toho, co se naučili a jakou mají formu.

Nikdo nemá patent na hokej, aby věděl, co je dobře a co špatně. V případě chyby je dobré vzít si hráče bokem a nabídnout mu jiné řešení

A co když hráč chybu opakuje?
Neustále se s ním musí pracovat. Nejde ale ani přímo o chybu, stačí když třeba technicky dělají něco špatně. Nikdo nemá patent na hokej, aby věděl, co je v hokeji dobře a špatně, ale něco třeba z hlediska techniky je jasné. Pak už pomůže jen trpělivost. Nejde mlčet a ani hráče spražit před týmem, to ho úplně vyřídíte. Takže si ho vezmu stranu, vysvětlím mu to a připomenu mu, ať na to příště myslí. Když udělá situaci následně dobře, domluvíme se, že tak bude hrát dál. Najednou mu vzroste sebevědomí a problém se dá odstranit. Trpělivost a rozumný lidský přístup je nejlepší, sám jsem hrál a vím, jak je hrozně nepříjemné, když na vás trenér řve. To se pak chcete ztratit ze světa a nechci, abychom měli stejný přístup, zároveň ale samozřejmě nejde, aby si kluci dělali, co chtějí. Jde o střední lajnu a trpělivost.



Páťáci také dosáhli na medaile, i když brali až třetí místo. Co říct k jejich sezoně?
Musím se opakovat, ale z našeho pohledu byla sezona výborná. Nedá se úplně hodnotit bez odstupu, protože kluků jsme měli s brankáři i 24. Měli jsme hráče, kteří jsou hodně šikovní a i hráče, kteří chodí na hokej a sport až třeba tolik nežerou. Ale tým se nám během celé sezony líbil, uměl se k sobě chovat skvěle. Pracovalo se nám s kluky dobře, jsou charakterově dobře a je s nimi sranda. Zároveň mají také trochu těžší soutěž, proti sobě měli v některých případech starší a urostlejší hokejisty, protože některé týmy hrají Ligu mladších žáků dvouročníkově. Prostě nás pak přetlačili. Navíc jsme se museli obejít bez několika hráčů, které jsme poslali do šestky. Tým tak byl oslabený a často nám chyběla produktivita. Na druhou stranu výsledky nejsou důležité, jde o to, aby hráči měli maximální herní progres. Jsem upřímně zvědavý, jak kluci vyrostou, protože je u nich vidět potenciál.

Chceme, aby měli kluci celkový herní rozvoj. V jejich věku se ho nenaučí z tabule, nebo nějakých malůvek

Zároveň začala letní příprava. Jak bude probíhat?
U těchto kategorií vlastně neberu letní přípravu ani jako pravou letní přípravu. Tým se fyzicky nijak na další sezonu nepřipravuje, naopak se snažíme maximálně pracovat na základní obratnosti. Protože to, co bylo v tělocviku běžné, už tak běžné není: kotouly, hvězdy, orientace v prostoru… Zaměřujeme se na zmiňované základní cviky, protože chceme, aby kluci rychle reagovali na situaci – pravidlo tří prvních kroků… Je důležité, aby měli celkový herní rozvoj, protože jsou ve věku, kdy se ho nenaučí malůvkami z papíru, nebo tabule. Pomůže jim, když se budou rozhodovat sami za sebe. Tréninky v podstatě překopáváme tak, aby se podobaly těm z ledu.

Co to znamená?
Třeba fotbal nehrajeme šest na šest na velké brány, ale dva na dva s malými brankami. Kluci si díky tomu osvojí své vlastní dovednosti a jsou daleko víc v tempu, nikde zbytečně nestojí. Chtěli bychom hodinu a čtvrt, kterou máme na trénink, využít na maximum. Máme zároveň tréninky juda, fotbalu, florbalu, snažíme se klukům vytvářet neustále nové soutěže tak, aby byli v emocích a vždy jim o něco šlo. Dozvíme se tak, kdo chce vyhrát jakoukoliv soutěž a zároveň pak tým tréninky o dost víc baví.



Proč je v tréninkovém programu judo? Člověk by řekl, že s hokejem toho moc společného nemá.
Použiju slova kondiční trenérky národního týmu, která právě tuto problematiku hodnotila. Říkala, že věci jako koordinace celého těla (kotoul, gymnastika…) jsou důležité pro hokejistu například při střelbě a zakončení. Hokejista má totiž obrovské množství pohybů: spadne na zem, nemá pod sebou stabilní pohyb a je neustále v zátěži. Když nedokáže udělat tři kotouly, jsem přesvědčený, že i zakončení, nebo jakákoliv jiná herní situace je pro něj pak daleko náročnější. Pokaždé bude mít obránce za sebou, co do něj bude strkat a tak dál… Často vidím, když kluci hrají, že zavrávorají s padnou. U některých pád vypadá spíš jako groteska, což nemyslím jen u nás v klubu, ale u dětí obecně. Hlavní je si uvědomit, že se jim může něco stát. Naučit se padat třeba při judu dokáže tyto situace odbourat a eliminovat. Kluci se mohou ve svém věku neustále učit a naučit se to dokáží.

Ještě se vrátím k tématu o kterém jste mluvil před chvílí. Říkal jste, že se snažíte tréninky hráčům přizpůsobit tak, aby pořád o něco šlo. Jak to vypadá v praxi?
Jde o novinku, tréninky jsme tak začali profilovat před minulou sezonou. V podstatě jde o to, že celou sezonu děláme každý trénink jako soutěž. Na začátku se kluci rozdělí na dvě party a jedou soutěž proti sobě. Každé cvičení i každá hra je na body, počítá se skóre. Vítězové mají pak za odměnu nájezdy a poražení jdou buď do kabiny, když je boj vyrovnaný, nebo si pak zacvičí. Není to ani tak o trestu, ale o tom, aby hráči věděli, že není jen tak, když prohrají. Děláme podobnou formou každý trénink, přinese hráčům velký náboj.

Projevila se nějak změna?
Určitě. Je poznat, že se kluci těší. Haštěří se, jsou vidět emoce. Každým tréninkem tým žije a to je jedině dobře. Nechci, aby si pak v kabině říkali, že si zastříleli a dali na cvičeních dva góly, chci, aby měli tréninky speciální význam. Kvůli soutěži se navíc vyhecují k lepšímu výkonu, je to mnohem produktivnější, než kdybych je pořád popoháněl. Ale je tu ještě jedna věc.

Povídejte.
Chtěl bych zmínit kondičního trenéra Tomáše Krámského. Nechodí cvičit jen s juniorkou a dorostem, ale i s námi. Jde o ledově klidného chlapa, férového, dokáže kluky pochválit a otcovským přístupem si je získat na svou stranu. Učí je věci, které jsou zajímavé, ale to pro mě není novinka. Když jsem ještě hrál za Áčko, pracoval u týmu, takže jsem věděl, že pro nás bude krokem dopředu. Společně se domlouváme, co pro tým bude přínosné a najednou kluci poslouchají i někoho jiného než jen mě a mohou se učit. Tomáš je ohromným přínosem.

Ale není jediným specialistou. K týmu dochází ještě Dan Stehno, který s kluky piluje bruslení.
Přesně tak. Je skvělé, že jsme propojení napříč všemi kategoriemi. Dan odvádí s kluky skvělou práci. Navíc kromě bruslení pořád běží i další individuální tréninky. Jsem rád, že na ně kluci pravidelně chodí a to byly třeba v pondělí od 6:30. Vždy se nás sejde hodně, zaměřujeme se na střelbu a zakončení. Zajímavé je, že chodí víc nelibereckých kluků, přitom si musejí ještě přivstat kvůli cestě. Myslím ale, že klukům tyto speciální tréninky hodně pomáhají.



Související