Mládežnický hokej

Jiří Bermann: Kemp IIHF mě přiměl k zamyšlení

Liberec - Manažer mládeže Bílých Tygrů Jiří Bermann v červenci navštívil kemp Mezinárodní hokejové federace IIHF, který se konal ve finském Vierumäki. Zúčastnili se ho manažeři, trenéři, hráči i členové realizačních týmů z různých koutů světa, aby si předali svoje zkušenosti. "Bylo to velmi obohacující, na některé věci jsem změnil svůj pohled," přiznal Bermann.

Jaký byl primární účel tohoto setkání?
Kemp byl zaměřený na rozvoj hráčů, trenérů a lidí, kteří se pohybují kolem hokeje. My z vyspělých hokejových zemí bychom měli předávat hokejové zkušenosti těm z méně hokejových zemí. To byla hlavní myšlenka. Člověk se musí bavit s jinými národy, to je to, co ho obohacuje.

Šlo tedy především o předávání zkušeností?
Přesně tak. Já si nedovedu představit, že by se tam našel někdo, komu by to nic nedalo. Bylo to obrovsky poučné a kdybych mohl, jedu tam hned znovu.

Co tě tam nejvíce zaujalo?
Hrozně mě překvapilo, že vyspělé hokejové země mluví jedním jazykem. Není poznat, jestli jde o Fina, Američana nebo Kanaďana. Všichni říkají to samé. To mě zaujalo. Když jsme třeba řešili téma mini hokej, měli na to téma stejný pohled.

Jaký?
My Češi kolikrát ve věcech hledáme zbytečné problémy. Já jsem vždycky tlačil na to, aby se velký hokej hrál dřív. Vždyť malé prostory přeci děláme na tréninku pořád. Teď ale cítím, že důvody, proč hrát mini hokej, převažují. Vyměňovali jsme si argumenty pro a proti. Tato diskuze pro mě byla velmi obohacující.

Co tě přesvědčilo o tom, že mají pravdu?
Příští rok se bude na Evropském olympijském festivalu mládeže hrát 3 na 3 a tady jsme si to demonstrovali. Hra nebyla omezena zbytečnými pravidly, plynula a mělo to náboj. Měřili jsme klukům, jak dlouho mají puk na holi, kolik mají střel a přihrávek. Když kotouč vylétl ven, rozhodčí tam hodil další. Byl jsem z toho nadšený. Dřív bych v tom hledal problém. Přitom to bylo to nejlepší. Kdybych to tam ale neviděl, jak to funguje, byl bych nejspíš skeptický. My trenéři hledáme strašně moc složitostí v tom, jak nastavit pravidla v mini hokeji u třetích a čtvrtých tříd. Přitom jde jen o to, aby děti hrály a bruslily. Trošku se necháváme ovlivnit rodiči, což je špatně. Tady jsem viděl, že to funguje.

Myslíš, že by to u nás pomohlo i k lepšímu rozvoji dovedností hráčů?
V momentě, kdy trenéři u malých dětí rozdělí posty, tak je zabíjejí. Já jsem to tedy nikdy nedělal. Nikoho z development koučů to tam ani nenapadlo. Je mi jasný, že v Čechách to zase uvidím. My si hrozně házíme klacky pod nohy. Kde, co a jak nařídit pravidly, co zakázat. Přitom je to hra pro malé děti. Nejde o nic víc, než o zábavu. A čím více pravidel dětem dáte, tím méně je to baví. Když vás naopak něco baví, je větší šance, že se zlepšíte.

Byla to tedy taková osvěta?
Dá se to tak říct. Na olympiádě se bude hrát tak, že když mužstvo dá gól, odstoupí za půlku. Druhý mančaft vytáhne puk a hraje se. Kdyby mi někdo před čtvrt rokem oznámil, že já budu takhle hrát třetí třídu, tak mu řeknu, že se zbláznil. Přitom pak vidím na vlastní oči, jak to funguje a běží, ničím se nezdržujete. Pořád se něco děje. Naši trenéři musejí vycestovat a vidět, jak to funguje jinde. Hra 3 na 3 mě vážně obohatila, i když jsem byl skeptický a ještě nedávno bych to kritizoval.

Byly velké rozdíly v úrovni jednotlivých hráčů?
Samozřejmě, kluci z Malajsie a Kuvajtu mají nižší úroveň než kluci z Kanady. Ale i to je dobré pozorovat. Nikdo tam nebyl vyloženě špatný, jen byli nižší úrovně. Bylo přísně dané, jak mají formace na sebe nastupovat, takže se hrály vyrovnané zápasy.

Akce se konala ve Vierumaki, kde často probíhají mezinárodní mládežnické turnaje. Dá se tamní zázemí porovnat s Libercem?
Je to takový Sport Park Liberec. Přijde mi, že některé haly máme novější. Kluziště jsou obyčejná, krásné zázemí, lesy všude kolem. Je to v přírodě. Střelnice v Liberci je naše pýcha, máme ji vevnitř, oni ji mají venku. Je to ale krásné centrum pro sport. Co víme, tak severský svět je dál, co se týče stravování. To je potřeba uznat. Ale český hokej na tom v mnoha ohledech není vůbec špatně, jen to málo říkáme.

Kromě hokejového programu byly součástí i přednášky. Jaká témata jste probírali?
Jednou přednášel Alpo Suhonen. To je první finský trenér, který koučoval v NHL. Měl hodinu a půl dlouhou přednášku, bylo to velmi poučné. Přednášelo se i hráčům o dopinku a sázení. My jsme pak měli každodenní schůze trenérů rozvoje, kterou vždy vedl jeden z nás. Ten svým kritickým pohledem hodnotil tréninky ostatních. My jsme byli nuceni argumentovat. Velkým tématem bylo řetězení dovedností v rámci jedné tréninkové jednotky. Vyspělé hokejové země toho spíše udělají méně, ale víc opakují. My tam toho naopak dáme víc. Bylo to zásadní téma.

V čem se tedy nejvíce lišil váš pohled?
Český trenér se snaží vymyslet cvičení, aby bylo hezké. Musí to mít logiku, ale navrch chceme, aby to i dobře vypadalo. U ostatních tohle není důležité. Tam jde o to, aby hráči zvládali elementární věc. Oni se za to nestydí, hodně opakují, je to jako škola, kdy se tématicky učíte po blocích. To dítě se to tak naučí. My si kolikrát řekneme, že kluci už to umí, tak jdeme dál. Jenže to není tak úplně pravda. A já tu jednoduchost ve svých trénincích tolik neměl, na tom se všichni shodli. Svými dotazy, na co mám zaměřené cvičení, mě donutili přemýšlet tak, jako nikdy před tím.

Myslíš, že to mají Češi v povaze?
Nechci mluvit za všechny. Oni jsou třeba schopní pilovat defenzivní práci s holí. Fakt to drilují a vracejí se k tomu. Bez základních věcí se to nedá naučit a navazovat na to. Je to podobné, jako když stavíte dům. Já bych se dříve styděl udělat některé cvičení, protože je příliš jednoduché. Tam to ale nikoho nenapadlo, viděli v tom přesně tu dovednost, kterou potřebovali rozvíjet. Řetězení dovedností je zásadní a já na to chci s našimi trenéry klást větší důraz.

Na čem dalším je potřeba zapracovat?
Motohodiny. Finové mají nabrusleno mnohem víc. Oni ten trénink mají nastavený tak, že i když je tam nižší intenzita, pořád bruslí. Jsem přesvědčený, že prvních 20 minut tréninku by mělo být 20 nabruslených minut. A je jedno, jestli formou hry nebo jinak. Oni zkrátka nabruslí víc než ostatní, aniž by si to uvědomovali.

Mohl bys přirovnat trenérské semináře v ČR s tím, co jsi zažil tam?
Vzdělávání trenérů tady funguje dobře. Máme mnoho tématických školení, v tom není problém. Ten vidím v tom, že my mezi sebou nechceme sdílet informace. Máme pocit, že když se nepodělíme o know-how, tak že budeme nejlepší. Jenže když to někomu dáte, dostanete zase něco jiného zpátky. My si to sice řekneme, ale poslat jen tak prezentaci, to už se moc nikomu nechce. V Liberci se o poznatky dělíme. Jakmile některý z trenérů někam vyrazí, dostane se to mezi ostatní. Je to důležitá složka naší práce. Když jsem na kempu vyprávěl, jak to u nás funguje, bylo vidět, že by se sem rádi přijeli podívat. Někoho jsem zaujal zázemím, někoho zase vztahy. Sociální prostředí u nás v Liberci je výrazně západní.

Související