Opakovaly jsme si, že nás nic nebolí, říká Tereza Plosová o zlatém úspěchu ve Finsku

Je v tobě ještě euforie z toho velkého úspěchu?
Byla to největší akce, které jsem se zatím mohla zúčastnit. Všechno bylo opravdu fajn a doufám, že v kariéře ještě něco takového prožiji. Zážitek to byl neskutečný, ale teď už se místo euforie spíš vracím do běžného života. (úsměv) Je tu škola a jiné povinnosti.

Utkvějí ti tedy v paměti i zážitky mimo hokej?
Už jen to, kolik tam bylo lidí a sportovců, bylo neuvěřitelné. Určitě budu vzpomínat i na věci okolo hokeje, i když zážitek byl samozřejmě největší ohledně vyhraného finále. Na to budu vzpomínat hodně dlouho, i kvůli tomu dvacetiminutovému prodloužení. (smích)

V prvním utkání jste se Švýcarkami prohrávaly, ale ve třetí části jste skóre parádně otočily (4:1) a zdálo se, že jste se na té vlně vezly i v dalším duelu s Maďarkami (4:0) a ve finále proti Švédsku (2:1)...
Přišlo mi, že jsme první dva zápasy spíš tak "koukaly" a pořádně jsme vlastně začaly hrát až proti Švédkám. Podle mě jsme ve skupinových utkáních nehrály tak dobře. Ve finále jsme to ale vybojovaly srdíčkem a určitě to byl náš nejlepší zápas.

Ve finále jste přečkaly těžkou situaci, když vás po vyrovnávacím gólu soupeřky držely pod tlakem. Ukázala se vnitřní síla týmu?
Šly jsme do utkání s tím, že i když jsou to Švédky, nebudeme se jich bát. Říkaly jsme si, že ačkoliv třeba nebudeme stíhat dovednostně, prostě tam necháme srdíčko a urveme to. Po vyrovnávací brance jsme znervózněly, ale trenéři si vzali oddechový čas a uklidnili nás.

Následovalo dvacetiminutové prodloužení a napínavé nájezdy. Jak fyzicky náročné to bylo? Přece jenom na takhle dlouhé zápasy zatím nejste zvyklé...
Bylo to hodně náročné, každou z nás všechno bolelo. Pořád jsme si ale opakovaly, že nic nebolí. Nemohly jsme si dovolit cokoliv vypustit, zvlášť v prodloužení. Jednalo se o nejnáročnější zápas, jaký jsem kdy odehrála. Když nastupuji s klukama, tak ti jsou silovější, nicméně tohle bylo prostě nejdelší a nejtěžší, i po psychické stránce.

Překonává se únava v dresu národního týmu o něco lépe?
Kvůli covidu jsem si zatím v dresu Bílých Tygrů žádné finále nezahrála, mistrovství republiky letos s klukama prožiji poprvé. Když jsme ale hráli finále na MCŘ krajů, byla to paráda. Když hrajete finále, je to to nejvíc, čeho můžete dosáhnout. A ani tolik nezáleží na tom, v jakém dresu zrovna jste. Zkrátka tam chcete nechat všechno.

Finálové nájezdy ve váš prospěch rozhodl jediný gól. Jak jsi je prožívala?
Věřila jsem Míše Hesové, je to nejlepší gólmanka v Čechách. Chytá s velkým klidem a viděla jsem v ní zavřenou bránu. Tušila jsem, že Ziky (Zikmunda Mazancová) svůj nájezd promění, protože se jí hodně dařily už v trénincích. Víc nervózní jsem paradoxně byla během prodloužení.

Jaké pocity vás ovládly bezprostředně po rozhodujícím nájezdu?
Nejdřív jsme tam stály a radovaly jsme se, ale až když jsem stála na modré, uvědomila jsem si, co jsme vlastně dokázaly. Jsme první české holky, které tento turnaj vyhrály. Je to fantastický úspěch! Jsem šťastná, že jsme snad zase trošku přispěly k popularizaci ženského hokeje u nás. Přišla za mnou například třídní učitelka, která se o sport obvykle nezajímá, ale gratulovala mi a říkala, že to viděla. Všechno mi došlo až trošku s odstupem času.

Turnaj jsi odehrála v první formaci. Jak jsi byla spokojená se svými osobními výkony?
Ve finále jsem tam nechala úplně všechno a věřím, že to z mé strany nebyl špatně odehraný zápas. Zpětně jsem si to tedy raději nepouštěla. (smích) Ale první dvě utkání mohla být malinko lepší a zpětně mě trošku mrzí, že to ode mě nebylo úplně stoprocentní.

Jsi z úspěchu o to šťastnější vzhledem k tomu, že jsi o reprezentační akce doteď přicházela kvůli pandemii?
Po zrušení mistrovství světa – které se tedy nakonec odehraje v létě – pro nás byl Evropský festival mládeže obrovskou příležitostí. Byla jsem nesmírně ráda, že jsem se mohla zúčastnit.

Dokážeš vypíchnout jeden moment turnaje, na který budeš nejvíce vzpomínat?
Určitě finále a to, jak jsme se semkly. Možná jsme hokejově nebyly úplně nejlepší tým, ale na finále jsme se všechny spojily a nějaké problémky, které mezi námi byly, jsme hodily za hlavu. Opravdu jsme to zvládly jako jeden celek.

Pozvánku do reprezentace teď dostal i tvůj bratr z kádru liberecké juniorky. To musí být doma veselo, že?
Hodně holek začíná s hokejem kvůli tomu, že mají staršího bráchu, který se hokeji věnuje. Je to i můj případ. S bráchou si ze sebe děláme hodně srandu. Když oba hrajeme, ale gól dá třeba jenom jeden, děláme si srandu, kdo je "povedenější." (smích) Máme spolu hodně dobrý vztah a přestože si ze sebe malinko utahujeme, navzájem se podporujeme. Jsem na něj pyšná!

V dubnu tě čeká mistrovství republiky kategorie U15 v chlapecké konkurenci. Je velká motivace udělat letos úspěch také na klubové úrovni?
Bylo by to krásné. Už jsme se dostali do finále MČR krajů, kluci se pak probojovali taky do finále DTS. U toho jsem už bohužel nebyla, protože jsem odjela na kemp. Bylo by hezké dostat se i do finále republikového mistrovství klubů. Věřím, že šance máme velké.