Pracant měsíce října Jan Žemba: Bez dřiny se nemůžete zlepšovat

Během své kariéry prošel Jan Žemba Vítkovicemi nebo Kopřivnicí, od sezony 2017/18 však již obléká dres Bílých Tygrů. S 16 body za devět gólů a sedm asistencí je aktuálně nejproduktivnějším hráčem liberecké juniorky. Za sebou však má i starty v národním týmu do 16 a do 18 let, v současnosti pak bojuje v dresu reprezentační devatenáctky na trojutkání ve Finsku. Osmnáctiletý forvard je dalším z důkazů, že v liberecké akademii působí řada mladíků s velkým potenciálem.

Kdy jsi vlastně s hokejem začal?
S hokejem jsem začínal někdy ve čtyřech letech v Ostravě, odkud pocházím. Postupem času jsem vystřídal několik různých klubů, protože jsme se museli přestěhovat, až jsem se nakonec dostal sem do Liberce.

Co tě pod Ještěd přivedlo?
Tehdy jsem vlastně pořádně nevěděl, do čeho jdu. Ale ve Vítkovicích už jsem měl pocit, že se tam nemůžu posunout dál. Říkal jsem si, že pokud to s hokejem myslím vážně, potřebuju nějakou změnu. Oslovil jsem tedy Bílé Tygry, ti mi nabídli možnost přijít sem na zkoušku a já uspěl. Od té doby jsem v Liberci.

Bílí Tygři mají špičkové zázemí, k tomu jsou úzce propojeni s farmou v Benátkách nad Jizerou, kde řada mladých hráčů dostává šanci. Jsou to podle tebe ideální podmínky pro růst hokejisty?
Rozhodně! Tehdy jsem vlastně ani o všech těchto věcech pořádně nevěděl, ale zpětně to jednoznačně hodnotím jako nejlepší krok, který jsem mohl udělat. Práce s mladými hráči je tu na té nejvyšší možné úrovni.

Hokej hraješ již skoro patnáct let. Jak těžké je se po tak dlouhou dobu neustále nutit k dalším krokům vpřed?
Řekl bych, že to hráč musí mít trochu v sobě. Musíte na sobě neustále pracovat, protože jinak se nemůžete zlepšovat. Bez dřiny to zkrátka nejde. A abyste měl dostatečnou vůli dřít, musí vás hokej především bavit. Když vám pak přijde nějaká pozvánka do národního týmu nebo vás pozvou do Benátek, je to obrovské zadostiučinění a zároveň velká motivace do další práce.

Hokejista by tedy podle tebe především nikdy neměl usnout na vavřínech, je to tak?
Přesně tak. Vždy je před vámi nějaký další krok, kterého chcete dosáhnout. Bez dřiny se akorát zaseknete na místě a nebudete se nikam postouvat.

Mladí hokejisté však během svého růstu procházejí také pubertou, kdy řada z nich poněkud poleví v koncentraci. Setkal ses s tím i ty?
Je to těžké, někteří kluci pak hokeji tolik nedávají, začnou řešit trošku jiné starosti... Každý si tím musí v životě nějak projít. Já měl paradoxně trochu výhodu v tom, že jsem byl v té době daleko od domova. Nic jiného než školu nebo hokej jsem v hlavě neměl. Znám ale hodně kluků, kteří byli třeba v 8. třídě nebo v mladším dorostu mezi nejlepšími ve svém ročníku, ale potom na to začali trochu kašlat a později už to nedokázali znovu dohnat.

Dá se podle tebe později vůbec ztráta, kterou v takovém krizovém období hokejista nabere, dohnat?
Řekl bych, že nejvíc o kariéře rozhoduje věk okolo sedmnácti, osmnácti letech. Když v té době něco podceníte, už jen těžko něco doženete. Buď dáte opravdu vše hokeji a můžete to někam dotáhnout, nebo je na čase se soustředit především na školu.

Za svůj přístup k hokeji a k tréninkům jsi byl odměněn oceněním Pracant měsíce října. Co to pro tebe znamená?
Těší mě to. Je pro mě velkou ctí, že jsem první, kdo tuhle cenu dostal, a zároveň to pro mě znamená motivaci do další práce.

K tomu jsi byl doslova na poslední chvíli nominován také do reprezentace do 19 let. Jak se to vlastně událo?
V pondělí jsem šel normálně do školy. Zhruba v deset hodin mi ale volal trenér, že jsem byl pozván do reprezentace. Okamžitě jsem začal řešit milion věcí, jako jak se vůbec dostanu na sraz a podobně, ale byl to skvělý pocit. Když je vaše práce jakkoli oceněna, je to pro vás důkaz, že něco děláte dobře a že to má smysl. A lepší motivace než tenhle pocit neexistuje!