Mládežnický hokej

Rok plný cestování mi otevřel oči, říká Adam Jandejsek

Liberec - Odmala hrával za Bílé Tygry a místní prostředí zná velmi dobře. Adam Jandejsek to hokejově dotáhl až na farmu do Benátek, pak se ale rozhodl pověsit brusle na hřebík. Na rok vycestoval do zahraničí, aby si odpočinul od hokeje a nabral novou chuť. Teď je ve svých šestadvaceti zpátky. S Adamem Velechovským tvoří mladé progresivní duo a třeťáci z toho mohou velmi těžit.

Máš už nějaké trenérské zkušenosti?
Když jsem ještě hrál v Benátkách, udělal jsem si trenérskou licenci C. Potřeboval jsem nasbírat trenérskou praxi, tak jsem se tu domluvil s Liborem Daňkem. Začal jsem podle času vypomáhat u jedničky a u dvojky. Díky tomu jsem před dvěma lety začal získávat první zkušenosti. Pak jsem nastoupil na licenci B.

Jak dlouho v tobě trénování zrálo?
Zničehonic mě do toho kamarád, se kterým jsem hrál, přemluvil. A tak jsme si tu licenci šli společně v Liberci udělat. Moje profesionální kariéra začala v té době trochu stagnovat a já si řekl, že už to takhle nejde. Postupně jsem byl stále víc přesvědčený o tom, že bude lepší, když aktivní kariéru ukončím a vydám se jiným směrem.

Co tě na té práci baví nejvíc?
Fakt, že se učím každým dnem. Posledních pár let bylo úplně jiných, než co zažívám teď u dětí. Mně se to moc líbí, baví mě to být s nimi. Já mám dvě ségry, jedné je třináct, člověk je i tak trošku táta. V podobném věku mám ještě šest sestřenek. Trávím s nimi hodně času a snažím se jim být na blízku. Trénink je pak pro mě přirozenější prostředí, i když jde o kluky.

Jaké jsou tvoje nejsilnější stránky? Co bys mohl předat dětem?
Mě baví stickhandling, a přestože jsem byl obránce, tak mě bavilo rozvíjet tu práci s hokejkou. A měl jsem rád také střelbu, i teď často chodím na střelnici a trénuju si.

Vyjádření Manažera mládeže Jiřího Bermanna:

„Naše organizace je velmi ráda, když se k nám vrací hráči, kteří náš dres v minulosti oblékali. Adam je náš odchovanec, prošel všemi našimi mládežnickými kategoriemi a poznal jsem ho jako poctivého a pracovitého hráče s obrovským hokejovým srdcem. Jsem přesvědčený, že když je na sebe někdo tvrdý ve sportovním životě, umí to přenést i do osobní, respektive profesní roviny. Osobně cítím, že Adam z naší tygří rodiny vlastně nikdy neodešel a jsem za to rád.“


V organizaci je mnoho mladých trenérů. Vnímáš, že k dětem máte blíž?
Myslím si, že určitě. Přijde mi, že se nás tolik nebojí. Občas, když si vykáme, tak přijde i na to tykání, což mi ale nijak nevadí. Nechávám to volně plynout. U třetí třídy je potřeba, aby byl trenér autoritou a zároveň kamarádem. Mělo by to být vyvážené. Jsou to malí kluci.

S Adamem Velechovským jste dokonce nejmladší trenérskou dvojicí v organizaci. Jak se ti s ním pracuje?
Myslím, že si to skvěle sedlo. Jsme od sebe nějakých pět let, takže k sobě máme blízko. Potkáváme se i mimo zimní stadion a bavíme se hodně o hokeji. Hrozně mi to ulehčilo můj nástup. Nemáme problém s tím si každý říct svůj názor. Jsem s tím hodně spokojený. Oba do toho dáváme hodně energie a je to takové pozitivní. Já se těším pak na každý trénink. Kdysi jsem chodil s jeho bráchou na základku a Adam mu je dost podobný. Minule jsem mu omylem řekl Ondro. (smích)

Dříve jsi působil u Tygrů i u Benátek, bylo pro tebe snažší se adaptovat a přijmout filosofii klubu?
Prošel jsem si tu všemi mládežnickými kategoriemi, a pak se dostal na farmu. Na rok jsem z toho vypadl, kdy jsem si po konci kariéry udržoval od hokeje trošku odstup. Rozumím ale tomu, jak je to tu nastavené. V Benátkách jsem byl trošku odřízlý. Tolik jsem mládež nesledoval. Neviděl jsem, jak tyhle kategorie pracují a jak se zlepšují. Od té doby, co jsem odešel z juniorky, ohromně se to tu posunulo. Byl jsem překvapený, když jsem se sem vrátil. Myslím si, že to tak půjde i dál. Já se každým dnem snažím učit novým věcem. Věřím, že tygří cesta je správná a že Bílí Tygři jsou top organizace v České republice.

Vidíš sebe spíš jako trenéra mládeže nebo bys jednou rád dosáhl na vedení seniorského týmu?
Rád bych si prošel všemi věkovými kategoriemi a vzal si z toho co nejvíc. Postupně se chci rozvíjet jako trenér a člověk. Samozřejmě by mě lákalo trénovat starší kluky, tam je to zase o něčem jiném. Tohle je hlavně o tom, že si s dětmi hrajeme a moralizujeme je. Nechám to zatím otevřené. Ale určitě by se mi to líbilo.

Tygři určují trendy v mnoha ohledech. Jedním z nich je i zapojení moderních technologií do hráčského rozvoje. Jak se na to ty díváš?
Musím říct, že je to skvělé mít něco takového v areálu Sport parku. Sense Arena je výborná na herní myšlení a na rychlost reakce. Zázemí obecně je tady neuvěřitelné, máme tu vše, na co si vzpomeneme. A to rozhodně není samozřejmost.

Myslíš si, že i tohle je cesta, jak dále posouvat hokej za hranice nemožného?
A co je nemožné? To samé jsme si mohli říkat před pěti nebo deseti lety a stejně se ten sport pořád posouvá. Nevím, kam až to může jít. Možná se bude hrát pět na pět a nebudou pevně dané posty. Za poslední roky se to hodně změnilo. Hráči jsou rychlejší, už nejsou tolik fyzicky disponovaní, dříve to byli narostlí stokiloví kluci. Teď už to tak není.

Co další vzdělávání či stáže v zahraničí, jsi tomu nakloněný?
Každý by se měl neustále vzdělávat a přizpůsobovat novým trendům. Tak to prostě je, jinak nemůžete držet krok. Já jsem jedině pro, rád bych se jel někam podívat. Ten rok bez hokeje jsem sám dost cestoval. Bylo to pro mě skvělé a posunulo mě to jako člověka.

V čem konkrétně?
Obrovsky mi to otevřelo oči. Pomohlo mi vypadnout z prostředí, ve kterém jsem působil celý život. Nevím, jaké by to bylo, kdybych do trénování skočil hned po aktivní kariéře. Takhle jsem vystoupil z komfortní zóny, osamostatnil se a získal zdravý odstup. Byla to zkušenost k nezaplacení.

Kde jsi všude byl?
Nejdřív jsem vyrazil na dva týdny na loď mezi Korsikou a Sardinií, pak jsem strávil měsíc v Chorvatsku. V obou případech šlo o pracovní dovolenou. Následně jsem na tři měsíce před Vánoci odletěl do anglického Bristolu, což pro mě bylo úplně do neznáma. Uměl jsem spíš jen základy jazyka. Ten čtvrt rok mi dal hodně do života, i když to nebylo vždy snadné na psychiku. Teď jsem odolnější a lépe dokážu čelit problémům. Zocelilo mě to.

Takže jsi toho dost prožil. Co tě v zahraničí překvapilo nejvíc?
Asi Thajsko, kam jsem vyrazil zkraje letošního roku. To jsem si vzal jen žabky, šortky, plavky, pár triček, batůžek a vyrazil. Hodně jsme toho projeli a bylo to skvělé. Udivovalo mě, jak málo těm lidem stačí. Tady jsme jinak nastavení, všichni se za něčím honíme. Tam jsou šťastní a spokojení po všech stránkách. Člověka to dobije, když vidí, že může být hůř, a přesto jim vlastně nic nechybí. Baví mě poznávání jiných kultur. Když jdete v Anglii nakoupit, jsou všichni usměvaví. A třebaže je to někdy hrané, zpříjemní to den.

Zpátky k hokeji. Máte za sebou hlavní část letní přípravy, brzy už vypukne ostrá sezona, na co ty se těšíš nejvíc?
Těším se zpátky na ten led. Teď jsme hráli hodně her, je to taková pestrá příprava, ale ta hlavní část přijde na ledě. Jsem zvědavý na kluky, bude skvělé s nimi pracovat a rozvíjet je. Chtěl bych chodit na led i s jinými kategoriemi a nabírat zkušenosti. Tady v organizaci působí hodně dobrých trenérů, od kterých se můžeme neustále učit.

Měl jsi už možnost mluvit i s trenéry A-týmu?
Bavil jsem se s Jirkou Kudrnou, který mě tady ještě trénoval. Popřál mi, ať se mi daří, já mu zase pogratuloval k nové funkci. Potkal jsem i Filipa Pešána, který mě přivítal. To mi udělalo velkou radost. Jsem rád za tuhle šanci. Parta je tu parádní, všechno to do sebe zapadá.

Koučuješ teď na plný úvazek. Nebude ti chybět to hraní?
Přemýšlel jsem, že bych ještě šel hrát druhou ligu do Jablonce. S Jirkou Bermannem jsem se bavil, že pokud to nebude zasahovat do trénování, tak s tím nemá problém. Dokonce i Filip Pešán říkal, že je rád, když budou trenéři v dobré kondici, což také působí dobře. Trošku mě to láká po tom roce, kdy jsem z toho vypadl. Mám znovu velkou chuť.

Související