Švýcarský kouč Arno Del Curto navštívil Liberec. Je tu úžasná rodinná atmosféra, hlásí

Kdo stojí za vaší návštěvou v Liberci?
To je jednoduché, Filip Pešán! Je velmi moderním a inteligentním koučem, který dělá svou práci srdcem. O hokeji ví úplně vše. Mým cílem bylo si trochu rozšířit obzory a vidět fungování organizace v jiné zemi, navíc jsem chtěl také navštívit Filipa, proto jsem na několik dní zamířil do Liberce.

S Filipem Pešánem jste na sebe narazili jako soupeři v hokejové Lize mistrů. Kdy jste se však seznámili osobně?
Bylo to právě během Ligy mistrů, když jsme spolu poprvé hráli v osmifinále. Byl jsem v restauraci s přáteli a seděl v ní také Petr Vampola, který předtím ve Švýcarsku hrál. Dali jsme se do řeči, při odchodu si nás všiml Filip a připojil se k nám. Další den jsme si vyměnili pár slov po tréninku, potom po zápase, potom při odvetě... Nebavili jsme se jenom o hokeji. Zjistil jsem, že má Filip ve Švýcarsku několik příbuzných, takže je tam docela pravidelně. Začali jsme si volat, vzniklo mezi námi přátelské pouto. Měl jsem v plánu, že jakmile skončím v Davosu, přijedu se za ním podívat do Liberce. A tak se také stalo.

Stihl jste si už před zápasem Bílých Tygrů s Mladou Boleslaví prohlédnout také město?
Dorazil jsem už ve čtvrtek. Byl jsem se podívat na tréninku, v pátek jsem pak s Filipem vyrazil na večeři, kde jsme si mohli v klidu popovídat. Přiletěli za mnou také syn s přítelkyní, takže jsme se byli podívat po Praze a prošli jsme si i Liberec. Pokud zrovna v nejbližších dnech nevezmu nějakou práci, mám v plánu se tu v Česku chvíli zdržet. V Davosu jsem vedl mnoho českých hráčů, jako třeba Jaroslava Bednáře, Petra Tatíčka, Zbyňka Irgla, Petra Sýkoru... Bylo jich mnoho, nejde to jen tak v krátkosti vyjmenovat. Rád bych se s některými z nich znovu setkal.

V Davosu jste v listopadu jako trenér skončil po více než 22 letech. Co vás k tomu vedlo?
Abych pravdu řekl, bylo to celé zhruba o rok delší, než mělo. No, dobře, možná o deset! (úsměv) Poté, co jsme vyhráli pátý titul (v sezoně 2010/11, pozn. red.), všichni mi radili, že je nejlepší čas skončit. Že bych měl odejít na vrcholu. Ale já řekl, že jsem spokojený a že chci pokračovat.

Proč?
Jsem v tom trochu jako Filip, protože všechny úspěchy, kterých jsem dosáhl, byly v jednom klubu - v Davosu. Nechtělo se mi odtud odcházet. Další dvě sezony nebyly špatné, v ročníku 2014/15 jsme pak dokonce vyhráli titul, který vůbec nikdo nečekal! Dokonce ani já. (úsměv) O rok později jsme v Lize mistrů poprvé hráli s Libercem a tehdy jsme se dostali až do semifinále, kde nás porazila Frölunda. To byl velký úspěch! Bylo to úžasné, hrát v Česku, ve Finsku, ve Švédsku... Kdybych skončil dříve, o to všechno byl přišel.

Ani tehdy ještě nepřicházel v úvahu váš konec v Davosu?
Ne. Další sezona se nám docela povedla, ale najednou už začal přicházet čas, kdy jsem si sám vnitřně začal říkat, že by bylo správné skončit. Když jste v pozici generálního manažera a hlavního trenéra tak dlouhou dobu, je jasné, že za ten čas uděláte také spoustu chyb. A ve mně to zkrátka už dospělo do stavu, kdy jsem si říkal, že bych měl z funkce odejít. Podle mě jsem měl skončit už vloni.

To zní dost sebekriticky.
Ale je to pravda, sezona byla hrozná! Příprava také nebyla nijak oslnivá, a to to říkám ještě slušně... V srpnu jsem chtěl odejít. Ale říkali mi, že není důvod k panice, že máme nový a mladý tým, tak jsem pokračoval. A jak plynuly týdny, přišla chvíle, kdy už jsem si definitivně řekl: Dost! Končím, sbohem.

Co plánujete teď?
S trénováním zatím nekončím. Teď si však užívám trochu volna. Cestuji, chci poznávat něco nového. To předtím nešlo. Posledních 22 let jsem byl neustále pod tlakem. Jako generální manažer a trenér vybíráte hráče, trénujete tým, ale také se scházíte se sponzory, je to zkrátka poměrně velká odpovědnost. Nemáte pořádně ani chvíli si s někým v klidu popovídat, jste neustále ve spěchu. Dvaadvacet let ve spěchu. To už teď neplatí.

Takže si především užíváte volný čas?
Přesně tak! A kdo ví, třeba se pak zase vrátím k trénování. Možná už nejsem nejmladší, ale v duchu jsem stále mladík! (úsměv)

Jaké dojmy na vás během návštěvy Bílí Tygři jako klub udělali?
Trochu mi to tu připomnělo Davos. Z dvaadvaceti let, které jsem tam strávil, byla osmnáct let kolem týmu podobná sestava lidí. Byla tam zkrátka taková rodinná atmosféra. Drželi jsme při sobě, bojovali jeden za druhého. Všechno společně. A to přesně cítím i tady v Liberci. Něco podobného přitom na moc místech na světě nezažijete. Filip to má nastavené tak, že celý tým, trenér, asistenti, trenér brankářů, videokouč a všichni kolem jsou prostě jedna velká rodina. Když jsem to viděl, v duchu jsem si říkal: Bravo, přesně takhle to má vypadat!

Úspěch tedy podle vás nestojí pouze na hvězdných jménech v sestavě, ale především na atmosféře uvnitř organizace?
Přesně tak! Je tu samozřejmě mnoho faktorů, ale atmosféra je hrozně důležitá. Můžete mít nejlepší hráče, ale když k sobě nebudete upřímní, nepotáhnete za jeden provaz a každého požene vpřed pouze jeho ego, nemůžete vyhrát žádnou trofej.

Ve Švýcarsku jste trenérskou legendou. Co vlastně říkáte na současný vzestup švýcarského hokeje, kdy národní tým vybojoval na mistrovství světa stříbro a dvacítka v posledních dnech postoupila do semifinále juniorského světového šampionátu?
Nerad bych to úplně přeceňoval. Nejsme na špatné cestě, to vůbec ne. Ale na druhou stranu, na ty skutečně top hokejové země stále mnoho ztrácíme. Když se podíváte na Švédsko, mají více než stovku hráčů v zámoří. To samé platí o Rusku, Finsku. I Česko tam má stále mnohem více hráčů. A Švýcarsko? Pouze asi deset top hráčů působí mimo naši nejvyšší soutěž. Jsme sice na dobré cestě, s tím souhlasím, ale zdaleka není hotovo. Ještě je před námi spousta práce.

Věříte, že se mohou země jako Česká republika či Švýcarsko rovnat hokejovým velmocím, jako je Kanada?
Rozhodně! Švýcarsko tedy v současnosti asi ne, ale Česko určitě. Máte velkou hokejovou tradici, hokejovou kulturu. Pamatuji si časy, kdy v 60. a 70. letech týmy kolem Josefa Augusty, Vladimíra Dzurilly či Jozefa Golonky válcovaly svět. A úspěšní jste byli i nadále, v 90. letech přišlo Nagano, mnohokrát jste vyhráli mistrovství světa... Je tu hluboce zakořeněná hokejová tradice. Jistě, otázkou je, jak moc toho dokážete využít, ale Česko stále patří mezi top hokejové země.

V současnosti se však českému hokeji nedaří na mezinárodní scéně uspět.
Pak je potřeba se zamyslet a pokusit se ohlédnout, co vás činilo úspěšnými v minulosti, a k této tradici se vrátit. (úsměv) Musíte si uvědomit, že stále patříte mezi tradiční hokejové země. Je tu spousta velmi kvalitních mladých trenérů, jako třeba právě Filip, kteří jistě mohou pozvednout český hokej zpět do úplné špičky.