Bývalá Tygřice Šťástková: PWHL je mým velkým snem. Holky, nevzdávejte se, vzkazuje

Jaké byly tvé hokejové začátky?
K hokeji mě přivedl starší bratr. Ze začátku jsme společně chodili na bruslení a on poté začal i hrát, což jsem zprvu nechtěla. Jenže mě pak nudilo na něj na zimáku čekat, takže jsem s ním šla na několik tréninků. Takhle to celé začalo. Hokej navíc hráli všichni moji sourozenci, takže tam pro něj asi nějaké předpoklady byly.

Pojďme postupně zmapovat tvé působení u Tygrů. Kdy ses dostala do akademie?
Začala jsem někde mezi čtvrtou a pátou třídou. Musím říct, že s těmi kluky to bylo dost náročné, protože jsem přišla z Frýdlantu, kde jsem hrála dřív, a tady byl najednou jiný kolektiv. Časem jsme si na sebe ale vzájemně zvykli, strávila jsem tu několik sezón a poté jsem se, myslím že ve dvanácti, přesunula do ženského týmu, což se moc nelíbilo mamce. Stálo mě to hodně přemlouvání, ale nakonec se mi to povedlo.

Proč s tím mamka nesouhlasila?
Měla o mě strach, přece jen to už byla soutěž dospělých a některé holky tam byly těžší než já. Bála se, že by na mě mohla třeba některá z nich spadnout, z čehož bych nějaký ten šrám asi utržila.

„Mezi kluky to bylo složitější, tady jsem se cítila více mezi svými.“

Jak probíhala tvá aklimatizace mezi Tygřicemi?
V kabině už jsem pár hráček znala, protože jsme se potkaly už někdy dřív. V mé první sezóně jsem hrála například s Terezou Plosovou. Celkově jsem se s holkami rychle skamarádila, byly jsme jedna velká parta.

Kateřina Raselová s Karolínou Adamcovou v podcastu Nad(h)led mluvily o tom, že je těžší kabinu stmelit, protože v ní jsou různé věkové kategorie. Ty sis teda nepřipadala nijak odloučená?
Ani moc ne. Když jsem s nimi začala chodit na tréninky, tak se tam se mnou začaly bavit právě ty starší holky. Společně jsme se smály věkovému rozdílu, který mezi námi byl. Připadalo jim vtipné, že jsem o deset let mladší než ony. Možná i na základě toho jsem rychle zapadnula.

Vybavuješ si své první utkání mezi ženami?
Pamatuju. Hrály jsme s Kladnem a pokud se nepletu, tak jsme dokonce vyhrály. Povedlo se mi dát i nějaké góly a upřímně mě hokej začal mnohem více bavit, protože jsem byla produktivnější. Mezi kluky to bylo složitější, tady jsem se cítila více mezi svými.

Tvé poslední dvě sezóny v 1. lize žen byly fantastické, v obou jsi měla téměř přes dva body na zápas. Cítila jsi, že soutěž přerůstáš?
Trochu jsem to tušila, ale nechtěla jsem působit namyšleně a mít z toho přehnané ego, protože to pořád byla dospělá soutěž. Já ani nevnímala, že bych měla tolik bodů, spíš jsem viděla, jak se změnil přístup ke mně. Holky mi mnohem častěji přihrávaly a celkově mi víc věřily.

Skvělé výkony tě vlastně vyšvihly i do reprezentace…
Ohromně si vážím toho, že jsem mohla a mohu reprezentovat Českou republiku. Je to nepopsatelný pocit. Hrozně moc jsem si užila každý sraz, turnaj i duel. Mám z toho spoustu skvělých vzpomínek.

Mohla bys fanouškům přiblížit své současné angažmá?
Hraju v Kanadě, konkrétně v Britské Kolumbii za Purcell Hockey Academy. Pro střední školy zatím není liga, takže hrajeme zápasy s univerzitami, což jsou výrazně starší holky, dokonce až 24leté. Během jednoho týdne někdy stihneme i čtyři utkání, většinou pátek, sobota, neděle. Tréninky na ledě máme 4x týdně, suchou přípravu pak více méně skoro každý den.

„Vzkázala bych jim, ať se nevzdávají a vůbec nevadí, že jsem holka a hraju hokej.“

Jak ses k takhle zajímavé nabídce vůbec dostala?
O letních prázdninách jsem pravidelně jezdila k jednomu pánovi do Švédska na kempy a nabídka přišla právě od něho. Viděl ve mně potenciál a ptal se mě, jak to vidím do budoucna. Řekla jsem mu, že bych si zahraničí ráda vyzkoušela. Poté vlastně přišel s touto nabídkou, nad kterou jsem moc dlouho nepřemýšlela a vzala ji. Jako asi každá holka jsem si vždycky chtěla zahrát v Kanadě.

Věříš, že by cesta skrz Purcelle mohla vést i do PWHL?
Je to můj velký sen. Uvidíme, jak se věci vyvrbí a co mi osud do života přinese. Každopádně bych chtěla minimálně na univerzitu a co bude pak, to se teprve uvidí.

Jsi za mořem sama, nebo s někým z rodiny?
Jsem tam sama. Měla jsem ale to štěstí, že jsem v rodině se spoluhráčkou, takže se to dá zvládat.

Sledovala jsi tažení českých juniorek na mistrovství světa?
Koukala jsem s celou rodinou. Jelo to u nás v televizi a vždycky jsme se u toho všichni sešli. Hodně jsem jim fandila, tudíž jsem měla z jejich výsledku ohromnou radost.

Setkala ses jako holka hrající hokej s nějakými předsudky?
Setkávala jsem se s tím zejména od kluků, ať už od spoluhráčů nebo spolužáků. Já to upřímně moc nevnímala, protože moji blízcí mě v hokeji vždy podporovali, a tak mi bylo jedno, co si myslí ostatní.

Měla bys pro holky, které by chtěly začít s hokejem, ale třeba se bojí, nějaký vzkaz?
Vzkázala bych jim, že se nemají vzdávat a přece vůbec nevadí, že jsem holka a hraju hokej. Když budou makat, tak se jim navíc otevře hodně možností a můžou si tak splnit své sny.