Jaroslav Vlach: Létání je za trest. Raději bych jel 10 hodin autobusem
Svojí postavou i hrou budí respekt. Jaroslav Vlach patří mezi nejurostlejší hráče libereckého celku, ale stejně jako každý i on má z něčeho strach. Do letadla sedá jen tehdy, když mu nic jiného nezbývá, což je případ současného cestování na zápasy Ligy mistrů. Od jisté doby se ve vzduchu necítí dobře.
Paradoxně dřív mi lítání nevadilo. Když jsem byl ještě v Kanadě, tak to bylo v pohodě. Jenže od té doby, co spadlo letadlo s hokejisty Jaroslavle, mi to začalo vadit hrozně. Vůbec nemám potřebu vyhledávat letadla.
To jsem měl naposledy, když jsme letěli do Kolína. (smích) Od prvního pohybu po ranveji jsem měl zlý pocit a ten mi zůstal de facto až do doby, kdy letadlo v Kolíně zastavilo. Během cesty bylo navíc hodně turbulencí, což mi situaci neulehčilo.
Takže v porovnání s ostatními dopravními prostředky je u tebe okřídlený stroj na zadních příčkách oblíbenosti…
Jednoznačně, já raději pojedu deset hodin autobusem, než abych hodinu letěl, o tom žádná. V kanadské juniorce jsme na zápasy jezdili autobusem i několik hodin, takže to můžu dobře porovnat. I když to bylo únavné, tak pořád bezpečnější, alespoň pro mě.
Určitě auto, jezdím tedy sice jenom rok, ale cítím se v něm dobře, bezpečně. Řízení mě navíc hrozně baví. Nejsem z Liberce, takže každý den jezdím na tréninky. Víkendy pak trávím s rodinou.
Když za volantem trávíš hodně času, máš nějakou oblíbenou značku?
Vůbec ne, oblíbená je ta, na kterou mám peníze. (smích)
A jak jsi na tréninky dojížděl, když jsi hrál v mládežnických kategoriích?
To jsem jezdil ze školy vlakem a po tréninku mě většinou vyzvedával otec. A pak jsme frčeli domů. Vlak mi nikdy nevadil, s tím jsem problém neměl. Vlastně věřím tomu, že nic by mi nevadilo tolik jako letadlo.
Pro sdílení musíte povolit cookies sociálních sítí. Detaily a nastavení
Sdílet