Petr Syrovátko: Vyhráli jsme titul, který nám už nikdo neodpáře. Ale teď je tu úplně nový list!

Jak nyní s odstupem vzpomínáte na oslavy titulu, které proběhly už před více než čtyřmi měsíci?
Je úžasné si na ty nezapomenutelné chvíle vzpomenout. Stojí za nimi dvacet let, co se v Liberci o hokej staráme. To vše už nám zůstane. Jde o chvíle, kdy cítíte, že vám veškerá píle a úsilí přinese pozitivní energii. Hokej v našich končinách není byznys. Je občas těžké hledat tu někoho, kdo by do hokeje šel s nadšením a emocemi. Spousta lidí se ptá, jestli nejsem blázen, když skáču po ledě, raduju se a objímám se s hráči, když vědí, že to stojí desítky milionů ročně. Vždy se objeví otázka, jestli to má nebo nemá smysl. Asi opravdu musíte být trochu blázen, abyste to dokázal hodit za hlavu a strhnout i ostatní.

Po minulé sezoně ale odešli hráči, kteří dohromady nastříleli 82 gólů. Nebude asi jednoduché pomýšlet nyní na zopakování podobného počinu, jaký se vám vydařil v posledním ročníku?
Celá příprava a průběh obměny kádru byl o tom, že jsme se snažili hledat náhrady, které by nám pomohly možné vzniklé ztráty zaplnit. Věděli jsme, že to nebude jedna ku jedné, že to přinese určité plusy, ale také určité minusy. Vždycky také záleží na celkové souhře okolností i výkonu. To vše se nám honilo hlavou. Největším překvapením pro nás byl závěr přípravy a odchod Michala Birnera. Věděli jsme, že Michal nabídky měl a že by mohl odejít. On se ale nakonec rozhodl v Liberci zůstat. Pak ale přišla opravdu výjimečná nabídka z Čeljabinsku. V té době už Michal nemohl uplatnit výstupní klauzuli, ale přesto nás požádal o uvolnění ze smlouvy a my jsme mu vyhověli. Takový je prostě hokejový svět. A vidíte, najednou Michal Birner jede na měsíc na Světový pohár, coby hráč Čeljabinsku. Michal Řepík je naopak na několik měsíců kvůli zranění ze hry. Plánovat můžete kdeco, ale pak zasáhne osud a vše je jinak.

A právě takové rány osudu se vám v minulé sezoně celou dobu vyhýbaly...
Minulá sezona se nám povedla! Jako puzzle zapadlo do sebe úplně vše. Zvládli jsme to, ale víme, že to bylo o zdraví, o chemii, ale také o štěstí. Každý měl určitou pozitivní vůli, všichni měli velké ambice a hnal nás i klubový strach z předchozích sportovních kalamit, kterým jsme se chtěli vyhnout. Po prohře s Olomoucí 0:1 jsme na sebe div neřvali, že už je to tady, že jsme dvakrát po sobě prohráli. Připadalo nám to jako krize. Teď jsme na úplně jiném startu, máme jiný mančaft, ale chceme, aby náš přístup zůstal stejný. Naše motto, že „nikdo není větší, než tým“, nesmí být klišé a musí platit dál. To, co se nám povedlo, vzniklo ze strašného množství práce. A hlavně, konečně jsme po těch letech i díky Filipově nové roli dokázali zcela sladit jednu věc. To, co jsme říkali, jsme i dělali. Každá část klubu fungovala. Vždy jsme to tak chtěli, ale pokaždé se našel nějaký článek, který myslel jinak. To, co se povedlo, je ideál, ale to neznamená, že se o něj nechceme znovu pokusit.

Čím jste se řídili, když jste se snažili vybudovat kádr pro novou sezonu?
Koncept tvorby mančaftu v sobě zahrnoval i výhled do dalších sezon. Třeba Dominik Lakatoš se posouvá o pětku vpřed, přitom jsme na něm nechtěli příliš stavět. Počítáme totiž s tím, že nám asi tak na měsíc vypadne kvůli povinnostem ve dvacítce a nemůžeme si dovolit ho posunout do prvních dvou útoků. Ale stejně to tak nakonec vychází. Celá obměna záleží také na tom, kdo zapadá do klubové filozofie, ale také kdo je na českém trhu dosažitelný. Netvrdíme, že jsme tým nahradili jedna ku jedné, ale tvrdíme, že náš tým není mentálně a chemií slabší, než byl v minulém ročníku.

Nebojíte se, že vás ztráty klíčových hráčů, jako bylo například duo Birner a Řepík, výrazně poznamená? V přípravě byl přeci jen vidět problém s produktivitou.
Oba Michalové jsou do jisté míry nenahraditelní hokejově i lidsky, tak to je. Ale to je hokejový život. O každém z kluků, kteří tu v tuto chvíli jsou, jsme dlouho přemýšleli a byli jsme o nich stoprocentně přesvědčení. S obměnou kádru se musí počítat. Pokud se stejný postup a výkonnost potvrdí také v novém ročníku, tak nás příští sezonu nejspíš opustí Michal Bulíř, na nějž se nyní přesunula zodpovědnost prvního centra. Potenciál v sobě rozhodně má a mohl by následovat ve šlépějích Michalů Birnera a Řepíka, kteří si opět zajistili angažmá v zahraničí.

Jak by tedy měla v českých poměrech vypadat silná hokejová organizace?
Rádi bychom vybudovali pozitivní mezizastávku, dá-li se to tak nazvat. Respektuji-li českou ekonomiku, chtěli bychom mít vynikající přípravu, skauting a vzorové chování. Brát si nejlepší vzory z celého světa, ale pokud se to podaří, musíme počítat s tím, že také někoho ztratíme. My tu nemůžeme budovat klub na pět let. S některými kluky třeba podepisujeme tříleté kontrakty, jiní mají ještě kratší smlouvy. Ale nemůžeme říct, že tu teď ten a ten hráč bude pět let a nikam neodejde. Tříleté kontrakty se podepisují u kluků, jako je například Radim Šimek nebo Michal Bulíř. Proto, aby se tu vyhráli, a pak mohli odejít do zahraničí, ovšem s určitou finanční kompenzací pro nás, což je rovněž potřeba.

Bude se vám po zisku titulu vstupovat do sezony snáze?
Vyhráli jsme titul, který nám už nikdo neodpáře. Ale teď je tu úplně nový čistý list. Přesně z toho pramení pomistrovská kocovina, všichni si myslí, že to půjde samo. Jenže my nedostaneme nic zadarmo. Nikdo neuhne Brankovi nebo Tomášovi, protože to jsou mistři. Naopak, proti nám se budou chtít všichni vytáhnout, budou hrát se zataženou obranou. Musíme si užít, že se na nás budou všichni soustředit. Bude strašně složité nasazenou laťku dorovnávat, ale musíme na to být připraveni. Náš tým si vybudoval velkou důvěru, máme čemu věřit, hlavně nesmíme při prvním náznaku problému panikařit.

Co říkáte na to, že se nyní některé kluby snaží v jistých ohledech kopírovat cestu, která vás dovedla až k titulu?
To je na jednu stranu jen dobře. Nikdy jsem netvrdil, že bychom to, co máme v Liberci, vymysleli. I my koukali po světě a snažili se inspirovat. Začalo to třeba u arény. Nechtěli jsme dopadnout jako s prominutím v Chomutově, kde postavili za spoustu peněz pouze zimní stadion. To prostě není aréna. Přitom za stejnou částku šlo postavit stejnou arénu, jako v Třinci nebo v Karlových Varech. Jsou po celém světě a nabízejí prostor pro diváky, pro fanshopy, jsou zkrátka multifunkční. A tak je to i v jiných ohledech. Říkáme sice něčemu „liberecká cesta“, ale ona se stejně naplňuje jednotlivými dílčími kroky. Děláte chyby, ale i dobré věci. A tuto naší cestu si chceme opečovávat. Když si z ní někdo bude něco chtít vzít, nevadí mi to. Například v Americe jsou v tomto ohledu zcela otevření.

Přejděme k jinému tématu. Všeobecně se ví, že kolem trenéra Pešána kroužily zahraniční kluby. Počítáte s tím, že v dalších letech skutečně do zahraničí může zamířit?
Už od samého začátku jsme tu plánovali určitý střednědobý výhled. Filip začal asi před devíti rokama u mládeže, byl mladý a po škole, ale už tehdy měl úplně jiný pohled, než jaký tu doteď byl. Bylo bezvadné jeho názory poslouchat. Podporoval jsem, abychom se jeli někam podívat a měli stáže, on to rozvíjel, byl po tom hladový a všemu otevřený. Jeho snahou bylo prosadit se a za tím si šel. Jeho cesta byla těžší vzhledem k některým dílčím neúspěchům, kterými si musel projít. Lidi proti němu skandovali, protože byl „protežován“. Já přitom zkrátka a dobře „jen“ věřil jeho cestě a neměl jsem důvod tahat někoho zvenku.
Všechno, co dělá, je v rámci nějakého kariérního růstu. Jeho přístup mi je blízký, právě tohle by měla být cesta, jak by se lidé měli neustále vyvíjet a učit a zároveň musejí být připraveni i na sportovní prohru. Právě ta by vás měla také posunout. V tuto chvíli neexistuje žádný plán, že by tu byl Filip zavázán na tři roky a pak teprve odejde. Samozřejmě vnímám, jak přibývají nabídky z KHL, nabídky zajímavé finančně, ale to jsem bytostně negoval. Má tu nějaký růst a nastavenou nejen trenérskou zodpovědnost, ale je také v pozici sportovního manažera. Na druhou stranu nemůžu ani vyloučit jeho budoucí odchod, ale bylo by to otázkou dlouhé diskuze. Vím, že Filipův sen je cesta do zámoří, to je pro něj obrovská motivace.

Připadal by v takovém případě například návrat Josefa Jandače, který už byl v minulosti úspěšně s klubem spjat?
S Josefem máme výborný vztah, který je do velké míry založen na tom, co jsme spolu zažili. Za těch čtrnáct let se ale změnil charakter klubu, a změnil se i Josef. Náš vztah je rozhodně výborným základem pro případnou další spolupráci, ale není zárukou, že by se to opakovalo. Vzpomeňte si na Mourinha, když se vracel do Chelsea, ale také na to, s jakým výsledkem odcházel. Nicméně Josef je jedním z nejlepších a nejprogresivnějších trenérů v České republice, je přesně tím, koho jsem před lety hledal a komu jsem dával velkou budoucnost. Potenciál jsme v něm viděli a on ho nyní prodává.

Kdyby vám někdo před další sezonou řekl, že skončíte třetí nebo čtvrtí, byl byste spokojen?
Je krásné vyhrát titul, takže bychom to chtěli zažít znovu. Rozhodně se o to chceme pokusit. Třetí a čtvrté místo znamená, že jste prohrál semifinále, což už jsme zažili. Ale není prohra jako prohra. Když hráči dají do zápasů vše, ale zkrátka se sportovně silnějším soupeřem prohrají, i když se bijí ze všech sil, není to neúspěch a sedm tisíc lidí vám zatleská. Chceme zkrátka hrát poctivý hokej, který Filip Pešán mužstvu vtisknul v minulé sezóně, a bude záležet na tom, jak se nám ho bude dařit proměňovat ve výhry a úspěchy. Chtěl bych mít co nejdelší sezonu, ale raději jsem opatrný a nechci zpanikařit, pokud něco nepůjde tak, jak bychom si všichni přáli. Věřím v cestu, na kterou jsme nastoupili, protože není v téměř ničem jiná, jako ta, po které jsme šli před rokem. Ale máme tu čtrnáct týmů, z nichž deset chce hrát semifinále. A dostanou se tam jen čtyři. Všichni se mají na co těšit. Musíme být ochotni se ve všem neustále zlepšovat.

Zaznamenáváte po zisku titulu také vyšší očekávání a zájem fanoušků?
V době nejhorších výsledků jsme klesli na návštěvy kolem tří a půl tisíce diváků, což stále není nejnižší číslo v extralize. Za to našim fanouškům patří velké díky. Když to trošku srovnám například s Bundeslgou, takové Schalke hraje dole, ale má 70 tisíc prodaných permic. My nechceme, aby byl sportovní úspěch naším jediným marketingem. Ale jsme v Česku a je to stále nenahraditelné. Když se však ohlédnu, progres je vidět. Hokej by měl být záminkou také toho, aby se lidé potkávali. Na hokej už nám chodí i ženy, které s dětmi tvoří skoro polovinu publika, a také ony si souboje umějí užít. Z hokeje se stává rodinná záležitost, což bylo naším velkým přáním. O fanoušky velmi stojíme a těší nás, že máme prodáno nejvíce permanentek od dob otevření Home Credit Areny. Prodané jsou i skyboxy. Firmy zjistily, že hokej pro ně je příležitost předávat si tu byznys, mají tu prostředí, které jim něco může přinést. To je důvod, proč existují klubová patra a skyboxy. Na tom klasickém ochozu si fanoušci zase koupí párek, děti tam mají dětské koutky a hokej se tu podává z první ruky. O každého v areně zkrátka musí být specifická péče. A právě v tomto zázemí si troufám říct, že jsme o spoustu let napřed oproti těm, kteří na tuto cestu teprve nastupují.