Petr Nedvěd: Slavnostní ceremoniál? Bylo to nádherné!

Ještě před úvodním buly zápasu Bílých Tygrů se Spartou Nedvěd v doprovodu svých nejbližších rodinných příslušníků, prezidenta klubu Petra Syrovátka a bývalých spoluhráčů Martina Ručinského a Petra Průchy sledoval, jak dres s jeho ikonickou třiadevadesátkou stoupá ke stropu arény.

Co vám v té době běželo hlavou?
Že už je definitivní konec. Je to pro mě dojemné. V rychlosti jsem si před sebou představil celou kariéru. Když jsem vyrůstal, nikdy jsem si neuvědomoval, že i tenhle den jednou přijde. Chtěl bych poděkovat celé liberecké organizaci za perfektní rozlučku. Moc si toho vážím, bylo to nádherné. Po pravdě jsem měl problém ze sebe vůbec dostat slovo, ale moc jsem si to užil.

Byl pro vás nedělní ceremoniál náročnější, než sobotní utkání?
Asi ano. V sobotu to až na ten konec bylo úplně v pohodě, užíval jsem si to. Když jsem byl na ledě a hrál jsem zápas, tak jsem byl v takové euforii. Teprve na konci jsem se dojal. V neděli už to bylo trošku horší. Když jste celý život zvyklý být na ledě, je těžké žít najednou bez hokeje. Na jednu stranu začíná zase nová kapitola, na níž se rozhodně těším. Zároveň však přiznávám, že mi hokej bude hrozně chybět.

Splnil jste si během své kariéry vše, co jste chtěl?
Skoro ano. Kdyby mi někdo v dětství řekl, že budu mít takovouhle kariéru, asi bych tomu těžko uvěřil. Snil jsem o kariéře v NHL, to se mi podařilo. Stejně tak jsem si zahrál na olympiádě, na mistrovství světa... Jediné, co mi snad chybí, je vyhrát Stanley Cup. Jinak byla má kariéra dlouhá a bohatá. Všem, kdo se na ní podíleli, musím hrozně poděkovat. Bylo to úžasné.

Na ledě jste opět patřil k nejlepším. Nevyvolalo to ve vás otázku, jestli se ještě k hokeji nevrátit?
Člověk si v duchu říká, že by ještě mohl hrát. V první sezoně po skončení kariéry jsem přemýšlel, že bych se ještě mohl vrátit. To by ještě mělo nějaký smysl, teď už ne. Moje hráčská kapitola je uzavřená. Je za námi parádní víkend, který jsem si naplno užil. Byla to definitivní tečka. Už začínám novou kapitolu, která možná nebude tak zajímavá, ale přinese zase něco jiného.

Vyprovodil vás potlesk sedmi a půl tisíců diváků. To musela být krásná tečka?
Chtěl bych jim všem moc poděkovat. Všichni hrajeme hokej pro diváky, a když vám tleskají, je to ta nejlepší odměna. Libereckým fanouškům musím ještě jednou hrozně poděkovat za úžasných šest let, které jsem tu strávil. Moc jsem si to užil. Doufám, že i oni. Závěrečný nedělní večírek byl parádní.

Byl pro vás celý víkend náročnější fyzicky, nebo spíš emočně?
V sobotu asi fyzicky. Ale celkově to bylo náročnější rozhodně emočně. Věděl jsem, co přijde, hlavou se mi honila hrozná spousta věcí. Na druhou stranu jsem byl rád. Tělem se mi honily adrenalin a euforie. Moc jsem si to užil. Sobotní zápas jsem po fyzické stránce nějak přežil, čímž jsem překvapil možná i sám sebe. (úsměv) Musím zároveň poděkovat Jardovi Jágrovi, který odehrál celý zápas. I díky němu si to fanoušci určitě užili.

Na neděli jste si připravil děkovnou řeč. Kdy vznikla?
Dával jsem to dohromady posledních pár dní. Asi by pro mě bylo lepší mluvit z patra, ale pak jsem dostal strach, že bych na něco nebo na někoho zapomněl. Věděl jsem, že ten dres nebude nikdo stahovat zpátky dolů, abych ještě někomu poděkoval. Tak jsem si řekl, že si to raději napíšu.

Takže mluvit před fanoušky bylo nakonec složitější, než hrát hokej.
Na tom něco bude! (úsměv) Byly tam nějaké emoce. Mluvit po zápase s novináři pro mě bylo vždy jednodušší, spontánní. Tohle bylo předem připravené, ale hrozně náročné.

Budete se hokeji věnovat i po kariéře?
Do 28. února jsem v České republice, takže si asi zajdu občas zahrát hokej do Letňan. Pořád mě hrozně baví, takže jednou nebo dvakrát týdně se půjdu sklouznout. Ale profesionální hokej už je opravdu uzavřenou kapitolou.