Petr Syrovátko o „Tygří cestě“: Chceme, aby hráči věděli, že se sem můžou kdykoliv vrátit

Současná sezona je už pětadvacátá, kdy stojíte v čele libereckého klubu. Co vás tehdy před lety přimělo vzít si pod svá křídla tým, který tehdy hrál druhou ligu?
Jednak jsem znal všechny lidi. Tehdy to byly čtyři roky, co jsem skončil v mládežnických kategoriích. Poté jsem byl na vojně a následně přišla Sametová revoluce, změnila se doba. Stalo se to v roce 1993. Už rok před tím jsem hokeji v Liberci finančně pomáhal a sledoval ho. Dal jsem jen nějaké malé peníze a na ničem se nepodílel.

Bylo to o tom, že jsem nechtěl dávat sponzorské peníze, ale být u toho, co mám rád, a naplnit i nějaké osobní ambice. Nedokázal jsem se v hokeji prosadit a hrát jsem přestal někdy v juniorech. Začal jsem se na to koukat tak, že bych tomu aspoň pomohl, a měl jsem pocit, že za ty peníze, které jsme vydělávali, by to bylo možné. Jednalo se o souhru malých pocitů, ne něčeho, co by dávalo větší smysl. Přál jsem si to alespoň zkusit a náš první cíl byl postoupit do vyšší soutěže. To se nám shodou okolností povedlo díky rozšířené baráži, kdy šly nahoru čtyři týmy. Následně jsme se zachraňovali a poté hráli chvíli nahoře.

Jak těžké to v úvodu bylo?
Ze začátku jsme to dělali ve třech, postupně jsme ale přibírali další. Pamatuji si, že díky Janu Ludvigovi jsem se jel podívat na velký hokej. Najednou jsem stál u velké arény, podobné, jako dnes stojí u nás, a říkal, že je to úplně o něčem jiném. Něco takového na našem zimním stadionu starém šedesát let nikdy neuděláme. I to bylo součástí proměn, z nichž se vyvíjel ten názor. Máš-li mít sportovní úspěch, nejde to bez zázemí a širší podpory. Poté se do toho vtáhne daleko více osob.

Tenkrát jsem na úplném začátku potkal na kurtech Jirku Peřinu (tehdejší kapitán týmu a aktuální asistent trenéra kategorie 8. a 7. třída, pozn. red.) a ten mi říkal, jestli bych nepomohl. První přátelský impulz byl tedy on. Často se bavíme o tom, že je zachráncem našeho klenotu. Liberec je dnes známý tím, že je to to město pod Ještědem, má jednu z nekrásnějších radnic v Čechách, v zoo tu jsou bílí tygři a také zde sídlí hokejový klub Bílí Tygři.

Tisk se hodně zmiňuje o tom, že jsou právě Bílí Tygři společně s Třincem letos největšími kandidáty na titul. Souhlasíte s tím?
Takové prognózy se objevovaly už na začátku sezóny. Sledujeme média, takže jsme si to mohli přečíst. Myslím si, že většina ze čtrnácti klubů přemýšlí před každým ročníkem, jak složit tým, aby dosáhl toho nejlepšího výsledku. Sny o finále jsem měl skoro každý rok, ať už to byla léta s Petrem Nedvědem, před ním nebo po něm. Dnes už to ovšem nefunguje tak, aby někdo řekl, že takový je plán a teď to musí vyjít.

Máme pětadvacetiletou zkušenost na to, aby tu nebyly nějaké proklamace, jaké jsou cíle a tak. Že všichni hráči a funkcionáři tu ambici mají, je nepochybné, proto se to jmenuje sport. Jde tu o tvorbu nějakých chemických seskupení, výkonnost a také sny. Není to ale stroj. Nedá se to přirovnat k tomu, že dáte například více tun betonu, železa a máte tak větší sílu. Je to extrémně křehké. Zaplať pánbůh, že můžu říct, že jsem ten vytoužený úspěch už jednou zažil. Přál bych si, abych to mohl prožít znovu pro všechny, kteří tu v Liberci mají hokej rádi.

Tygři mají na soupisce celkem zvučná jména, cítíte, že je tým letos „nabušenější“?
Zatím to potvrzují výsledky v individuálních statistikách. Marku Kvapilovi se daří tak, že suverénně vede bodování. To už něco znamená. I když jsme uvolnili v té době nejlepšího střelce extraligy, Michala Bulíře, nahradili jsme ho následně jiným odchovancem, což pro nás je extrémně příjemné a vzorové pro naše chování jak k námi vychovaným hráčům, tak i těm, které bychom k nám z ostatních klubů přijali.

Je to o pečlivém výběru. Přišel Tomáš Filippi a vzápětí se k nám vrátil extrémně úspěšný hráč, jenž si u nás poprvé pořádně vyzkoušel extraligu, tedy Michal Birner. I to může svědčit o tom, že jsou zde hokejisté, kteří chtěli hrát primárně u nás. Je to pro nás čest a děkuji hráčům za to, že přistoupili na kompromisní podmínky. Nemůžeme se řadit ke klubům, které dávají půlmilionové výplaty, takže si toho vážím a jsem rád, že jsme došli ke společnému porozumění.

Dá se aktuální mužstvo nazvat hvězdným?
Jestli se jedná nebo nejedná o hvězdný tým, se ukáže až na konci sezóny. Pokud však budeme hrát venkovní zápasy tak, jako doposud, necítím, že máme šanci titul vyhrát. Je to věc, kterou musíme úplně změnit. Jsme úspěšní na domácím ledě, což je famózní. Jdeme ale na obrovské riziko. Je alarmující, že jsme před Vánoci dlouho nepřivezli body z venku. Podle mě to všichni víme a mluvili jsme s Filipem Pešánem o tom, že se to musí změnit. Jinak se poté například ve čtvrtfinále naše domácí utkání změní díky síle protivníků na venkovní a na cizích kluzištích budeme koukat jako zjara.

Čím si vysvětlujete, že se vám na cizích kluzištích nedaří?
Může to být v přístupu. Jedna věc je, jak soupeři hrají proti nám, a druhá, že nejsme schopni být o procento odolnější v tom, co vyhrává venkovní zápasy. Čeká nás ve druhé části sezóny hodně práce, abychom to zlepšili, protože i Tomáš Filippi s Michalem Birnerem jsou hráči, kteří do těchto válek patří. Představovali jsme si od naší hry poctivost, která se musí stát automatickou. Aby to nebylo tak, že si řekneme, že máme pěkné domácí prostředí a všichni nám zatleskají. Chceme, aby tu byla poctivost, dřina a abychom se prosadili i přes odpor protivníků. Je to o bolesti a o pohodlnosti, je to o všech takovýchto metrech, které rozhodují o tom, jestli vyhrajeme 2:1 nebo prohrajeme 3:7.

Vraťme se k těm hvězdným hráčům. Je tato sezóna pro vás dražší?
Můžeme si to dovolit jen proto, že je rozpočet srovnatelný s minulými ročníky. Měli jsme příjmy z odchodů hráčů do zámoří, což je pro nás za poslední čtyři roky „nejpřekvapivější“ příjem pro rozpočet. I úbytek sponzorů, který nějakým způsobem nastal, byl v rámci tohoto kompenzován. Znamená to, že mzdy, které jsme měli v mistrovské sezóně, v následujících sezónách o něco klesly a ani nyní je nepřekračují. Přál bych si, aby byl tým hvězdný a zakončil sezónu úspěchem, ale krotím to. Jsou-li hráči nahoře v kanadském bodování, tak to něco vypovídá. Pokud má někdo průměrně bod za zápas, tak se přívlastky typu hvězdný mohou použít. Myslím si však, že jsme se snažili mužstvo seskládat dobře i tak, aby v něm byla dobrá chemie.

Prodejem hráčů jste myslel například Radima Šimka či Filipa Pyrochtu?
Ano. Všichni tito hráči odcházeli s podpisy smluv do NHL, takže byli nejslavnější ligou světa vyplaceni. Bylo to 250 tisíc dolarů, což v Evropě za hráče nezískáte. Dostanete-li kompenzaci za hráče pod smlouvou, což je výjimečná záležitost, tak se jedná o bonus, který na začátku ročníku většinou v plánu nemáte.

Po zisku titulu se hráči z týmu celkem rozprchli. Říkali jste, že chcete stavět na svých odchovancích a jít svou cestou. Myslíte, že se vám to daří?
Měli jsme tu například Michala Bulíře a stavěli jsme to na něm. Poté jsme ho pustili. Jak jsme řekli po mistrovské sezóně, chceme být „přestupní stanice“ pro takové výjimečné hráče. Náš cíl je tu kulturu vypěstovat tak, aby kluci věděli, že se odsud odrazili, ale že se sem můžou kdykoliv vrátit.

Nemyslím to tak, aby nám to splatili, nýbrž aby zde obehrávali svou kariéru, vydělali si peníze a vzdělávali další kluky kolem sebe. Proto tomu říkáme naše cesta. V obranných řadách máme odchovance Ladislava Šmída s Lukášem Dernerem a vedle nich je tam Martin Ševc, jenž je u nás čtvrtou sezónu. V Čechách toho moc nenahrál, působil především v zahraničí. I proto mám pocit, že už je to jeden z těch, kteří naši cestu tvoří. Vyrostli vedle něj Radim Šimek i Filip Pyrochta. Je to součást naší výchovy. Když od nás nějaký dvacetiletý kluk odejde, dokazuje to, že se nám daří.

Máme tu také Petra Jelínka s Lukášem Krenželokem a já si myslím, že jsou to úžasní chlapi. Jsou ukázkoví v přípravě a tvoří charakter mužstva ve struktuře, do které už trenér nevidí. Vytváří klima mezi spoluhráči a koukají na ně mladí kluci. To vše by mělo dohromady tvořit co nejlepší týmovou chemii.

Jak jste spokojen se spoluprací s Benátkami?
Hráči z Benátek mají kabinu hned vedle áčka a vidí to velké logo s tygrem každý den. Můžou tak přemýšlet, proč a jak se do prvního týmu dostat. Na farmě máme asi čtyři reprezentanty. Například Michala Teplého, u něhož doufáme, že bude draftován, dále Jana Jeníka, ještě v loňské sezoně třeba Kryštofa Hrabíka… Mají v sobě úžasné potenciály, koukají se na zmíněné vzory a touží se přes chodbu dostat do velké kabiny.

Ukázkou naší cesty je také Marek Zachar, s kterým jsme pracovali už od mládí. Následně odešel do zámoří, kde v juniorských kategoriích odehrál výborné mistrovství světa hráčů do dvaceti let, na němž ho navíc trénoval Filip Pešán. Vzrůstem sice není veliký, ovšem co už nyní předvádí na ledě, je skvělé. Opět to je ukázka toho, co chceme rozvíjet. Naskautejeme hráče do Benátek nebo do mládežnických kategorií a poté s nimi pracujeme. Pokud se podíváme na hráče typu Marek Kvapil, tak toho jsme nevychovali, nicméně bychom byli rádi, kdybychom vytěžili jeho um. Není odchovanec, je ovšem v nějaké roli a letos se mu zatím daří a určitě všichni koukají na to, co v zápasech předvádí a jaký je lídr.

Navštěvujete pravidelně domácí zápasy?
Devadesát procent utkání v Liberci vidím. V play-off jezdím i na venkovní duely.

Jak často chodíte do kabiny?
Každý zápas. Přesněji řečeno, po domácí prohře do ní nechodím, protože není potřeba ještě více rozsévat moji kyselost. Jinak ovšem do kabiny zavítám po každém střetnutí.

Takže hráči ví, že jako majitel do kabiny přijdete?
Myslím, že čekají, než přijdu. Jinak by si vítězný pokřik asi nezařvali.

Kouká se vám letos na hokej lépe, než třeba v minulé sezóně?
Loni jsme měli takový rozsekaný ročník kvůli Filipovým povinnostem u reprezentace. Věděli jsme o tom a akceptovali jsme to. Byla to podle mě součást rozporuplného projevu v první polovině ročníku.

Samozřejmě se mi na to letos kouká lépe, protože více vyhráváme. Mimo to však stále sledujeme to, co se nám nelíbí. Doma je to dobré, špatné jsou venkovní zápasy. Když výhry před vlastními fanoušky výrazně převyšují ty venku, tak je to otrava.

Vloni jste zaznamenali obrovský úspěch, když jste došli do semifinále hokejové Ligy mistrů. Jak velký počin to ve vašich očích je?
Cesta mezi nejlepší čtyři evropské celky byla úžasná. Liga mistrů je však stále trochu podceňována a hanobena za to, že není tak finančně efektivní, jako fotbalová. K tomu však musíme dospět a půjde to jen společnou cestou, na které budou všichni produkt podporovat. Je to jediná šance, jak se můžou narodit peníze. Dnes je to o stech tisících eurech, za deset let to už můžou být třeba dva miliony. Bez tradice to nepůjde. Nemáme po Evropě stadiony pro šedesát tisíc lidí, jako má fotbal. Jsme v jiné dimenzi a rozhoduje potenciál sledovanosti.

Abych se vrátil, sezónu jsme měli vyšperkovanou takovýmto historickým úspěchem a strašně přeji Plzni, aby proklouzla letos do finále a potvrdila kvalitu českého hokeje na mezinárodní úrovni. Absolutně se mi nelíbí, jak k CHL přistupují některé kluby u nás, které tomu nedávají žádnou váhu a de facto si tak sami sobě hanobíme něco, co by v budoucnu mohlo mít potenciál. Na druhou stranu mají majitelé těchto týmů svaté právo toto rozhodnutí učinit.

Do jaké míry rozebíráte chod mužstva s trenérem? Je to na každodenní bázi, nebo to necháváte provozní záležitosti spíše na něm?
Zodpovědnost je stoprocentně na trenérovi. Od té doby, co se Filip opakovaně vrátil do své role, posílen zkušenostmi, je vztah s ním nejintenzivnější v porovnání s trenéry, kteří tu byli dříve. Nemůžu ho měřit s Josefem Jandačem, jelikož ten zde působil opravdu dávno (v letech 2001-2003, pozn. red.). Je to ale strašně podobné a v podstatě překonané, protože jsme starší. Pepa byl ovšem jedinečný, přišel s ním postup do extraligy. Bylo to bezvadné a dost se to podobalo začátkům s Filipem.

Nyní jsme opět dál a za čtyři roky, které jsou spojeny s Filipovým úspěchem a trénováním, se z toho stala přátelská diskuse. Filip slyší vše, čeho si všimnu. Rozebíráme to, dáme si u toho tři malá piva. Já se naopak dozvím vše od něj. Stoprocentní rozhodnutí ale dělá jen on se svým realizačním týmem. Obklopuje se lidmi, u kterých chce, aby ho rozvíjeli a nedělal vše sám. Aktuálně tu podle mě odvádí vynikající práci Patrik Augusta. Je pro mě příjemné se s těmito lidmi bavit o našem milovaném sportu a rozebírat ho do posledního detailu. Mám těžký business, který vždy radost nepřináší. Hokej je pro mě odreagování.

Zmínil jste návraty Birnera s Filippim. Jak moc jste se na nich podílel?
Na závěrečné fázi se podílím stoprocentně, začátek je ovšem na Filipovi nebo dříve na panu Ctiboru Jechovi jakožto generálnímu manažerovi. Dnes to ale vše chodí za Filipem. Je v kontaktu s našimi bývalými hokejisty i všemi agenty, kteří vědí, co se rodí v hlavách jednotlivých hráčů. Podle mě má s Michalem Birnerem nadstandardní vztah, podobně jako s Martinem Ševcem. Díky jejich věku tam vznikne nějaké pouto, jelikož Filip není o moc starší než oni.

Když mu hráč zavolá a zeptá se, jestli by měl pro něj místo v týmu, tak se mu to v hlavě začne rodit. Navíc zná náš budget a ví, kde má plus a kde mínus. Ví tedy, na jakou roli může hráče zařadit. A poté je tu otázka peněz. U každé transakce přichází závěrečná část a ta je na mně. Filip ji beze mě neudělá. Buď mi předá úvahu, jestli ji může rozvinout, nebo přijde s hotovým a buď bereme nebo nebereme. Poslední hovor tedy máme společný. Koukáme se na dvě tři sezóny dopředu a sdělíme si názor na to, o čem se bavíme. Vstupuje do toho ještě Ctibor Jech, který sděluje třetí názor. Každý si k tomu něco řekneme. Finance jsou nejdůležitější. Když jich není dostatek, řešíme, kdo to doplatí. Pokud se najde nějaká kompenzace, tak se na to může tlačit více a jdeme si hrábnout do kapsy.

Už jste několikrát zmínil Marka Kvapila. Co říkáte na jeho aktuální formu?
Bavíme se o tom všichni, co jsme kolem něj. Jan Ludvig o něm říká, že takový hráč sem nepatří a měl by hrát NHL. U Marka je problém, že není tak aktivní v celé přípravě, jak by mohl být. Jinak by tu nebyl. Nevím tedy, co je pro nás správně. Markovi bych přál, aby hrál někde jinde. Na druhou stranu je pro nás dobře, že své úžasné výkony předvádí u nás. Je rozdílový, pokud ovšem bude ztrácet puky na modré, jako v utkání s Pardubicemi, tak to bude klíčový hráč, jenž bude dobře vypadat, ale jeho tým bude prohrávat. Máme ho hodně rádi, nicméně výsledek nejlepšího střelce ligy už jsme tu několikrát málem měli, jenže titul ne.

My chceme dosáhnout kolektivního výsledku a k tomu mít třeba Máru vyšperkovaného nějakými rekordy. Stále je v kabině nápis, že nikdo není větší než tým, a myslím si, že i když už tady třeba s Filipem nebo Markem nebudeme, tak to žádný člověk nesundá. V kolektivním sportu totiž není větší pravdy. Kvápa je úžasný, musí pod to být ovšem podepsané celé mužstvo. Na konci sezóny vám řeknu, jestli jsem za tu jeho úžasnou polovinu ročníku šťastný. Když nedáte gól ve čtvrtfinále, protože se na vás všichni zaměří, k čemu je šedesát kanadských bodů?

Když tým opouštěl Michal Bulíř, litoval jste, že takový hráč odchází?
Vzpomeňme si na to, jak se rychle mění pohled. Po prvních dvou kolech jsme měli skóre 0:6, Michal měl tři střely na bránu a byla tu diskuse o trejdu. Nyní se bavíme o nejlepším střelci do nějakého dvacátého kola, který má krásný kontrakt na tři roky. Nechci samozřejmě prozrazovat, o jakém přestupu jsme se s Michalem bavili.

Takže bylo skutečně na pořadu dne, že by byl vyměněn do jiného klubu?
Samozřejmě. Dostal se pod šílený tlak, jelikož příprava byla nemastná neslaná. Byl na něj hezký pohled, zesílil a vypadal úžasně. Před sezónou to však nebylo nic moc a poté přišel začátek extraligy. Nechci říct, že ho to vysvobodilo, nějaký rozhovor s ním ale přišel. Poté se probral, byl hladový po gólech a šel do kolen. Předtím neproměňoval střely ze záklonu a najednou protrhával síť, což je přesně synonymum úspěšného střelce. Ukázkou toho byl dříve například Petr Nedvěd. Zaplať pánbůh se v Michalovi jeho talent probudil. Branko Radivojevič o něm říkal, že tady nemá být. Chyběl mu ale takový „šmrnc“.

Vrátím se k naší Tygří cestě. Věřím, že se nám Michal vrátí. Přeji mu, ať si v KHL vydělá peníze. Musí se zabezpečit, aby poté mohl hrát opět u nás a nemusel hledat jiný klub v Čechách. Aby mohl kariéru dohrát v Liberci a stát se nedílnou součástí celé organizace. Pod stropem arény visí dres jeho dědy a jednou by mohl být vedle něj ten jeho.

Byl to pro klub z ekonomického hlediska dobrý obchod?
Obchod je takový, že za kluka, který vede bodování extraligy, dostanete sto tisíc dolarů. Když si představíte, že ve fotbale obdržíte za hráče třeba za půl miliardy, tak se to nedá srovnávat. Hokej je v úplně jiné dimenzi. Bez sponzorů to zkrátka nejde. Snažíme se o všechno možné. Máme bezvadné fanoušky, kterých sem chodí pět šest tisíc každé utkání. Dávají nám v řádu o deset milionů více, než když jsme hráli ve Svijanské aréně.

Celý rozpočet, včetně Benátek, je stále okolo sto čtyřiceti milionů korun a nebude to jiné. Máme dotovanou mládež, na kterou přispíváme přibližně pověstnými osmi miliony. Měl by to ovšem dělat stát nebo rodiče, jako je tomu jinde na světě. Naštěstí tu máme poprvé za tři roky také příspěvek od kraje na vrcholové sporty, tedy hokej, volejbal nebo fotbal v Liberci i Jablonci. Bez toho by to bylo opět o dva miliony méně.

Nedostali jsme za Michala mnoho, pořád to ale bylo sto tisíc dolarů. Není to špatné, na druhou stranu ztratíte nejlepšího střelce soutěže. Adekvátní to není, po sezóně bychom však Michala stejně neudrželi a chtěli za něj něco obdržet. V tu chvíli se rozhodujete mezi tím, jestli ho za sto tisíc uvolníte v době, kdy je o něj zájem nebo riskovat, že bude otrávený z toho, že jsme mu odchod neumožnili.

Jeho odchod se však možná trochu překvapivě na výsledcích Tygrů nepodepsal.
Tak by to mělo být. Proto je to tým. Mluvili jsme o tom, že by se to mělo přeskládat. Náhoda tomu následně chtěla, že se objevil Tomáš Filippi, takže to v podstatě byl centr za centra. Tomáš má také vynikající kvalitu. Doufám, že se opět nakopne, aby se někam posunul. Nemyslím si, že by Tygři měli být jeho poslední stanicí.

Sledujete zámořské výkony Radima Šimka, který se probil do A-týmu San Jose Sharks?
Je to úžasné. Od začátku jsme to v něm viděli. Poprvé se v áčku objevil v sezóně, kterou dokončoval Filip po Rostislavu Čadovi. Ročník jsme jen dohrávali a Radim již svou roli měl. Strašně mu poté pomohl Martin Ševc. Důležité bylo, že neodešel hned. Po mistrovské sezóně se o tom mluvilo, my ho ale udrželi a domluvili se, že ještě jeden rok v Liberci odehraje. To pro něj bylo extrémně prospěšné. Ačkoliv bojoval s problémy se zády, svůj potenciál potvrdil. Farma San Jose ho zocelila, na psychiku to neměl vůbec jednoduché. Hlavu měl nabitou dvěma roky úspěchů a dominantní rolí v týmu, nemluvě o neznalosti jazyka a prostředí. Nakonec to ovšem překousal. Jsme za něj šťastní a strašně mu to přejeme. Celý podzim se na zápasy jen koukal z tribuny. Poté naskočil a během pár zápasů s Radimem se Sharks zvedli, sám si navíc připsal pět bodů. Přál bych mu, aby se mu dařilo i nadále.

O Filipu Pešánovi se před sezonou mluvilo jako o kandidátovi na post reprezentačního trenéra. Jak jste to prožíval?
Nechci to komentovat. Neprožíval jsem to, vlastně jsem to neřešil a to bylo vše. Filip je jeden z nejkvalitnějších trenérů v zemi a bude na sobě pracovat, ať bude kouč národního týmu nebo ne.

V Liberci už má za sebou několik povedených sezon. Jakým způsobem ho tu chcete udržet?
Nikdo ho u Tygrů nedrží, chce tady zůstat. Může ho odtáhnout výjimečná nabídka z KHL, protože se bude chtít zaopatřit. Rusko je kariérní i finanční vzestup, což je logické. Jeho i naše touha je, aby se třeba jednou prosadil v NHL. Jsou to sny, které patří k nějakým vizím. Nejedná se o věc, kterou bychom tu organizovali, někdo ho musí chtít a sledovat ho. To se samozřejmě děje, jenže se musí dostat do kontaktu s někým, kdo mu řekne: „Hele, máš čtyři tituly, a když umíš vyhrávat v Čechách, tak to pojď zkusit sem.“ Filip ovšem extraligu vyhrál jen jednou, takže se zatím nebojíme toho, že by nám ho někdo odtáhl.

Co se českého území týče, nemyslím si, že bych ho tu musel držet. Ne proto, že by neměl možnosti, nýbrž díky tomu, že se mu odtud nechce. Tvoří kulturu týmu a klubu. Před nějakou dobou to dirigoval pan Jech, který už je nyní ve věku, kdy si již užívá méně zodpovědnosti za operativu hokeje a té sportovní části. Jeho role je nyní poradenská. Řeší s Filipem všechny nepříjemné věci. Do jeho kompetencí dále patří vztah s českým svazem a působí jako jednatel klubu. Takové je rozdělení. Filip hodně ovlivňuje hokejový úsek a není na výměnu. Z jeho strany může nastat nějaké poodstoupení od trénování A-týmu, pokud bychom se na tom dohodli. Není to ale na pořadu dne. Někteří trenéři různě pendlují mezi kluby a mají třeba bydliště v jiném městě. Filip má to štěstí, že trénuje ve městě, kde bydlí, a sám se o to zapříčinil. Je v týmu, jenž tvořil jeho minulost, přítomnost a doufejme i budoucnost.

Vraťme se k Petru Nedvědovi. Co říkáte tomu, že se stal manažerem reprezentace?
Vnímám to a naprosto mu fandím. Český hokej potřebuje udržovat legendy, které hokeji rozumí a pro naši zemi toho hodně udělaly. Je to super. S Petrem jsme trvale v kontaktu a pokud není na nějakých jeho reprezentačních štacích, tak je v Liberci. Pořád je tu s námi.

Kdysi jste říkal, že by se jednou mohl zapojit do dění v klubu. Platí to ještě?
Nepadlo to. Práce v klubu je ale dennodenní, taková je realita. Z tohoto pohledu je národní tým pro angažmá z Prahy lepší. Každodenní činnost není v tuto chvíli možná. Vztah, který momentálně s Petrem máme, nám naprosto vyhovuje. U nás se pracuje každý den a takové časové podmínky momentálně Petr nemá.