Tým za rok ušel velký kus cesty, hodnotí trenér Fiala stříbrnou sezónu U15

Sezóna byla fantastická. Přebolelo už, že jste ve finále Mladé Boleslavi o jediný gól podlehli?
Myslím si, že to uvědomění, jak skvělá sezóna to byla, přišlo i u hráčů poměrně rychle. O to větší zklamání bylo uvědomění, že je konec sezóny, konec něčeho, čeho byl každý součástí. Po finálové odvetě se to mezi sebou mísilo. Slavili jsme druhé místo v slzách, máme společné fotky se červenýma očima. Hráči na ledě ale nechali úplně všechno. Teď vstoupí do dalších hokejových i životních etap. Nutno říct, že tým za rok ušel velký kus cesty a věřím, že si to kluci užili na maximum.

Play-off bylo velká houpačka, že?
Přesně tak. Atmosféra play-off byla o něčem jiném, než základní část. I kvůli systému vyřazovací části, která se hrála na dvojzápasy, jsme prožili všechny možné scénáře. Ve čtvrtfinále jsme si z Ostravy přivezli velký náskok, Vítkovice pak rozhodně nepřijely odevzdané a ještě nás potrápily. Semifinále bylo pro všechny jeden z vrcholů sezóny – po utkání na Slavii už asi z lidí mimo kabinu v postup málokdo věřil, ale myslím si, že týmu se v to uvěřit opravdu podařilo. Podle toho také zápas vypadal Doma jsme to udělali, to byl teprve výbuch emocí. Budu si ten den dlouho pamatovat.

Ve finále jsme se potkali s Mladou Boleslaví, se kterou už jsme toho v sezóně odehráli hodně, všechny zápasy přitom byly nesmírně vyrovnané. Bylo super, že to takhle vyšlo. Ve finále nám Mladoboleslavští vrátili i s úroky to, že jsme je v základní části těsně předskočili v souboji o první místo. Boleslav byla ve finále o gól lepší, hrála výborně. Tím, že se s ní známe, jsme mohli dobře pozorovat, jak velký progres oba týmy za rok učinily. Na finále bych ještě rád vyzdvihl neuvěřitelnou atmosféru, která na stadionech panovala. Kolik přišlo rodičů, kamarádů, fanoušků... Byl to obrovský zážitek. Měli jsme navíc možnost odehrát poslední zápas sezóny doma, a i když to na titul nestačilo, vyhráli jsme ho. Takové zakončení sezóny by si mohl každý přát.

Loni skončila tygří U15 první, letos druhá. Troufáš si oba týmy porovnat?
Obě sezóny řadím na stejnou úroveň, byly to dva senzační roky. S loňským týmem to pro mě osobně bylo trošku specifické v tom, že jsem hráče trénoval hodně sezón po sobě, jádro jsem měl v tréninkovém procesu pět let. Letošní výběr jsme převzali v květnu a i když jsme hráče znali, vztahy se musely postupně budovat. Výborně nám do týmu zapadli hráči, které jsme doplnili jak už v létě, tak následně v průběhu sezóny. Jednoznačně nám vyšla sázka na dobré charaktery a šikovné kluky.

Jak jste nové hráče vybírali?
U toho doplňování je to velmi specifické rok od roku a od okolností. V týmu 2007 přišel pouze brankář Bogač, a jinak zůstal tým bez změn před devátou třídou, v týmu 2008 jsme měli vytipované hráče pro doplnění. U kluků, kteří přišli v létě, to byly připravené transfery. Byli to hráči, kteří sem už dříve jezdili trénovat, hráli s námi různé turnaje. Nebyli tedy žádnou velkou neznámou. Nově příchozího Kubu Vaněčka si tým už v létě zvolil jako jednoho z kapitánů. Během sezóny jsme doplnili o další dva hráče – Honzu Šafařovského a Tomáše Pekra. Byli to kluci, u kterých jsme věděli, co můžou týmu přinést, a že mají elementy, které jsme chtěli v ročníku 2008 posílit i s výhledem do dalších sezón.

Kromě Jakuba Vaněčka plnili roli kapitána také Samuel Zeman, Šimon Bělohorský a Matyáš Baksaláry. Hráči se s kapitánským céčkem pravidelně střídali, jak tento model vznikl?
Je pravda, že to není úplně tradiční model, loni jsme to takhle neměli. Jako trenéři jsme chtěli dát týmu šanci podílet se na volbě kapitána, a vyšlo nám z toho, že čtyři hráči byli zmiňovaní tak často, že jsme nastavili tento režim. Nakonec jsme se to rozhodli zachovat po celou sezónu, myslím, že to bylo pozitivní. Každý kapitán byl něčím jiný, hráči si zkusili tíhu zodpovědnosti navíc. Není to tak, že si někdo ráno řekne, dneska budu lídrem týmu a přijde to na zimák šéfovat. Myslím si, že v rámci deváté třídy je budování vůdčích schopností důležité. Samozřejmě je to ale individuální, někdo to vůbec nevyhledává, zatímco jiní to mají vrozené.

Jak už je v Liberci zvykem, znovu jste se nebáli dát prostor i mladším hráčům.
Znovu jsme byli velmi mladým týmem, v základní sestavě jsme stabilně měli tři až pět hráčů ročníku 2009, v průběhu roku se navíc zapracovali další. Jsem rád za to, jak si pracovitostí a šikovností řekli o významné role v týmu. Tím, že na nich možná ještě letos neležel až takový tlak, mají z čeho čerpat do další sezóny. Myslím si, že do příštího roku máme ještě o level těžší rozlosování základní části, než letos. Když kluci neusnou na vavřínech, měli by být lídry a hráči známými napříč celou soutěží a dostat prostor i v dorostu – jako letos třeba Dominik Krajdl, Šimon Bělohorský, Sebastian Charvát nebo Jakub Vaněček.

Ačkoliv jste hráli atraktivní ofenzivní hokej, zejména v základní části jste ovšem zároveň málo inkasovali. S tím jste jako trenéři museli být spokojení, že ano?
Obraz hry a principy hokeje jsme chtěli mít podobné, jako už u loňské U15. Zároveň je to styl, ze kterého budeme vycházet i do dalších sezón, má to návaznost i na hru dorostu a juniorky. Chceme hrát atraktivně, útočně, ale zase ne žádný hurá hokej. Má to své zásady, které je potřeba dodržovat. Díky tomu, že chceme v žácích vychovávat a v rámci scoutingu vyhledávat hráče s dobrým herním myšlením a dovednostní výbavou, si tento princip hokeje můžeme dovolit hrát. Byli bychom sami proti sobě, kdybychom aktivitu a ofenzivu nechtěli.

Nerad vyzdvihuji individuality, ale musím se zmínit o přínosu brankáře Sebastiana Charváta. Jako odchovance ho znám dlouhé sezony a i od prvních týdnů se svým fungováním v devítce pasoval do role stabilní jedničky, stálou výkonnost si držel po celou sezónu. Byl to přesně ten typ brankáře, který nám dával šanci vyhrát každé střetnutí, a to i v případě, kdy nám třeba vypadli klíčoví hráči z pole.

Jak se ohlížíš za základní částí, kterou jste ovládli?
Většinu sezóny jsme se pohybovali na horních místech tabulky, přetahovali jsme se tam právě s Mladou Boleslaví. Přesto musím říct, že i když jsme hráli se soupeřem, který byl v tabulce dole, museli jsme se připravit na maximum. V tom byla letos liga skvělá, opravdu mohl kdokoliv porazit kohokoliv. O to víc si úspěchu v dlouhodobé části cením. Náš hlavní cíl byl kvalifikovat se do play-off a šli jsme si za tím.

Uprostřed sezóny jste navíc zaznamenali obrovský úspěch i na Olympiádě dětí a mládeže, kde jste s týmem tvořeným převážně z hráčů Bílých Tygrů skončili v konkurenci krajských výběrů třetí.
Je fajn dělat takové rozhovory po sezóně, která byla takhle úspěšná. Věděli jsme, že to bude jeden z vrcholů sezóny a moc jsme se na to těšili. Ano, jsme malý kraj, ale to, že je pak tým tvořený skoro kompletně z hráčů jednoho klubu, je vlastně na druhou stranu i výhoda. Musím říct, že už v rámci pravidelných podzimních VTM turnajů se nám v krajské konkurenci poměrně dařilo a dali jsme vědět, že by se s námi mělo počítat.

Na ODM jsme ale samozřejmě jeli s absolutní pokorou, každý kraj tam měl své nejsilnější možné sestavy. Nezačali jsme nejlépe, ale naše skupina se pak tak zamotala, že se nám povedlo proklouznout do semifinále. Pak to pro nás znovu byla taková pohádka. Jsem strašně rád, že jsme na ODM získali bronz, protože jsme si prožili obrovský výbuch radosti. Ve finále ligy jsme si pak po prohraném finále ochutnali i ty opačné emoce.

Úspěch v lize i na ODM spojuje to, že jste se vrátili ze situací, kdy jste už byli na pokraji vyřazení. Tým se v nejdůležitějších chvílích uměl neuvěřitelně semknout, souhlasíš?
Přesně tak. Je potřeba i říct, že byly chvíle, kdy jsme si dokázali největším soupeřem být my sami. Několikrát jsem cítil, že netáhneme stoprocentně za jeden provaz, na čemž jsme museli pracovat každý den, aby si pak právě v momentech, kdy šlo do tuhého, dokázal každý ze svého ega ubrat ve prospěch týmu. To jsou zkušenosti, které si hráči mohou nést i do další kariéry. Díky tomu ty dvě velké medaile máme.

Právě na týmovosti jste si s trenéry hodně zakládali...
Samozřejmě víme, že tým potřebuje dobré lídry a individuality. Tým je ale vždycky silný tak, jak je silný jeho nejslabší článek. Myslím si, že jsme opravdu byli schopní hrát jeden za druhého, čehož jsou naše úspěchy důkazem. Nejsou to jen slova trenérů, nápisy na zdi a příspěvky na instagramu, je to ta každodenní práce. To co není vidět, ale je za mě klíč ke všem těm úspěchům, vybudovat takové prostředí, aby se do té kabiny každý hráč denně těšil. Na spoluhráče, na trenéry, na program. Každý musí v této otázce mluvit za sebe, ale já osobně jsem to tak letos měl.

Co bys hráčům, kteří se posouvají dál, popřál do další kariéry?
Popřál bych jim, aby zůstali pracovití a pozitivně nastavení. Přechod do dorostu není vůbec lehký, protože jdete do kategorie, která už je dvouročníková. Čeká na vás hodně hráčů, kteří jsou teď možná větší, silnější, rychlejší... Hráčům přeji, aby ukázali, co umí a vybojovali si takovou pozici, aby mohli být platnou součástí týmu. To je koneckonců úkol sportovních tříd, snažíme se kluky na tenhle přechod připravit. Nejhorší scénář by byl myslet si, že medaile automaticky zajišťují místa pro další sezóny. Rozhodovat bude, kdo na ledě zrovna odvede nejlepší práci. Věřím však, že do dorostu jdou kluci, kteří můžou být formální i neformální lídři skupiny už od prvního roku.

Zároveň chci poděkovat rodičům za fantastickou podporu v průběhu sezóny. Objezdili to s námi, uměli kluky skvěle povzbudit a udělat atmosféru na zimáku. Velké poděkování patří našemu realizačnímu týmu, především parťákovi z posledních čtyř sezón Liboru Daňkovi. Věděli jsme, co od sebe čekat, což byla taky naše výhoda. Měli jsme zažité, jakým způsobem funguje tréninkový proces i zápasový režim. Děkuji také kondičnímu kouči Tomáši Krámskému, který klukům dával celý rok do kožichu a učí je mít rád pro některé i tu stinnou stránku hokejové přípravy. Poděkování patří i trenérovi brankářů Jirkovi Stejskalovi, díky němuž byli naši gólmani výborně připravení.

A hodnocení bych zakončil, že ta cesta všech našich hráčů za republikovými medailemi netrvala 11 měsíců, ale pěknou řádku let. Tak, jak jádro odchovanců z Liberce bylo ovlivňováno našimi trenéry mládeže, tak kluci, kteří začínali v jiných klubech, měli své zázemí a trenéry, kteří na tomto všem mají podíl. Velký kredit tak zaslouží kluby Děčín, Vrchlabí a Havlíčkův Brod. Dlouhodobě si myslím, že dělají skvělou práci, spolupracujeme a jejich hráči se napříč ročníky objevují v našich akademických týmech nebo i v áčku. Je pak hezké vidět, že například trenér kluků z Děčína pan Michálek se přijel podívat, podpořit a poradovat se hráči, kteří díky poctivé práci v mateřském klubu tu loď teď spolu táhnou dál v Liberci.