Cítily jsme obrovskou podporu, říká Tygřice Plosová po historickém úspěchu na MS

Už s postupem času opadlo zklamání z finálové porážky?
Určitě ano. Zklamání stále trošku cítím, protože jsme k titulu byly hodně blízko. Ale rozhodně turnaj vnímám primárně jako úspěch.

Stihly jste vůbec turnaj v rozjeté sezóně pořádně oslavit?
Oslavily jsme to jen trošku ještě na hotelu v den finálového utkání, ale hned další den jsem už musela letět do Švédska, protože mě hned 16. ledna čekal zápas na klubové úrovni.

V přípravě jste porazily USA v semifinále pak Kanadu. Čím to, že jste si v krátkém času dokázaly vyšlápnout na oba zámořské giganty?
Myslím si, že jsme fungovaly strašně dobře jako tým. Měly jsme skvělou partu a každá hráčka, která šla na led, tam vždy nechala maximum.

Ukazují tyto výsledky, že USA s Kanadou už nejsou tak jasně odskočené?
Určitě ano. My jsme si na letošním MS samy dokázaly, že když budeme hrát srdíčkem a plnit věci, které plnit máme, tak můžeme porazit i takové soupeře.

Turnaj se ti povedl i po osobní stránce, o čemž svědčí výborná bilance 1+8 v šesti zápasech.
Jsem moc ráda, že jsem mohla hrát v lajně s Anežkou Čabelovou a Áďou Šapovalivovou. Jsme skvělé kamarádky i mimo led, což nám hodně pomáhá. I na ledě pak máme parádní komunikaci a myslím, že se to projevilo i v tom, jak se nám herně dařilo.

Zejména s Adélou Šapovalivovou už v reprezentačních týmech hraješ dlouho. Vyhovíte si už i "poslepu?"
Úplně bych neřekla, že poslepu, ale je pravda, že jsme toho spolu odehrály už spoustu – ať v ledním hokeji, tak i v inline hokeji. Známe se odmala. Tohle bylo naše třetí společné mistrovství světa, kde jsme působily spolu v lajně, takže to bylo opravdu fajn.

Jak jsi cítila obrovskou podporu a rekordní zájem české veřejnosti, když turnaj vrcholil?
Byla jsem nesmírně ráda, že nás tolik lidí sledovalo. Dostávala jsem, a stále ještě dostávám, strašně moc zpráv s gratulacemi. V průběhu turnaje jsme cítily obrovskou podporu. Pro mě osobně ale byli největší podporou moji rodiče, kteří byli přímo ve Švýcarsku a fandili mi od začátku do konce. Určitě cítím, že tenhle neskutečný úspěch proslavil celý ženský hokej.

Od letošní sezóny působíš v Djurgårdens IF v nejvyšší švédské ženské soutěži. Byl odchod nezbytný vzhledem k tomu, že v Česku ještě klubový ženský hokej není tak daleko?
Bohužel je to zatím tak, že odejít jsem musela. Věřím, že se teď situace i díky reprezentačním úspěchům bude zlepšovat a holky už do zahraničí nebudou muset odcházet. Teď to ale tak zatím bohužel není.

Jak se ti ve Švédsku po hokejové i životní stránce líbí?
Po hokejové stránce je to určitě fajn a byl to správný krok dopředu. Může se tu navíc hrát do těla, což mě lépe připravuje na ženský hokej na mezinárodní úrovni. Po životní stránce mi tu ale dost chybí rodina a přátelé.

Takže změna nebyla nic jednoduchého...
Celkově je to hodně náročný krok, jak psychicky, tak fyzicky. Začala jsem si žit sama, musela jsem si začít vařit, nakupovat, prát si... Prostě to, co si neudělám, tak nemám. Věděla jsem, že začátek bude těžký, jenže v životě by mě nenapadlo, že až takhle moc.

Je švédská liga hodně těžká?
Náročné to bylo hlavně krátce po příchodu, kdy jsem si musela zvykat, že se může hrát do těla. Je potřeba mít stále hlavu nahoře a dávat pozor, aby mě někdo "nesejmul." Teď už to však beru jako výhodu a začalo mě to i dost bavit.

Jak vzpomínáš na Bílé Tygry?
V tom nejlepším! Musím říct, že jsem neskutečně ráda za to, jaké trenéry jsem v Liberci měla. Předali mi strašně moc zkušeností, za které jsem vděčná.

V Liberci jsi dlouho hrála s kluky. Jsi s některými stále v kontaktu a sleduješ, jak se jim daří?
S pár klukama ještě v kontaktu jsem a s některými se občas i vidím. Sleduju vždycky nominace do reprezentace, ale často i zápasy juniorky, protože mám ve Švédsku mimo hokej poměrně dost volného času. V juniorce samozřejmě sleduju i bráchu Lukáše.