Petr Hnízdo: S hráči mám kamarádský vztah. Chci ukázat, že i s handicapem se dá sportovat

Můžeš popsat svoji roli u Bílých Tygrů?
Poslední dva roky, kdy se u klubu angažuji, mám na starosti hráče bydlící na hotelu – i v návaznosti na mého syna, který se dostal do Liberce. Jedná se o kluky od osmé třídy až po juniorku. Díky vzájemné spolupráci máme hráče nějakým způsobem pod kontrolou, ve volném čase třeba děláme sporty, zábavu, srandu. Součástí práce je i nějaký dozor nad úklidem, zároveň jsem klukům k dispozici, když s něčím potřebují pomoct, nebo si třeba jenom potřebují popovídat. Snažím se pro ně být kamarádem.

Má tahle práce nějaká úskalí?
Žádná úskalí podle mě úplně nemá, kluci jsou skvělí. Jak už jsem říkal, tak máme nastavený kamarádský vztah a tykáme si, i když jsme o nějakou generaci jinde. Hráči poslouchají, možná i v návaznosti na můj handicap. Úskalím je možná přirozené období puberty, kdy kluci někdy mají svoji hlavu. Nikdy jsme ovšem neřešili žádný velký problém. Hráči ví, proč jsou tady a chovají se zodpovědně. Práce mě naplňuje. Dřív jsem patnáct let trénoval fotbal, takže mám zkušenosti s tím, jak se k hráčům chovat. Zároveň věřím, že kluci si z toho odnesou to, že vidí, že se i s handicapem dá sportovat. Chodíme spolu hrát nohejbal, badminton, tenis a další sporty.

Zmínil jsi svůj handicap. Prozradíš nám prosím, o co se jedná?
Od narození mám dětskou mozkovou obrnu, což znamená, že jsem částečně postižený od pasu dolů. Chodím tedy o dvou francouzských berlích. Vzhledem k tomu, že jsem od malička byl vedený ke sportu a brácha sportoval, pohyb mě hodně táhnul. Hraju pingpong za českou para reprezentaci, mám áčkovou trenérskou licenci ve fotbalu. Snažím se ke sportu vést i své oba syny.

Takže je to tak, že sport patří mezi nejdůležitější články tvého života?
Na prvním místě je pro mě určitě rodina, ale pak následuje právě sport. Jsem rád, že se sportem můžu poznat spoustu nových kamarádů. Tady v Liberci jsem dva roky a všichni mě hned přijali, teď už bych řekl, že tvoříme takovou velkou rodinu. Jsem mile překvapený tím, jak jsou tu všichni aktivní, chci se do toho zapojovat co nejvíc. Hrozně mě to tady baví. Pokud by byla do budoucna možnost angažovat se v akademii ještě víc – třeba v nějaké roli statistika – šel bych do toho. Táta mě od narození vedl k tomu, že když můžou sportovat zdraví, můžu sportovat i já. Naučil mě lyžovat i jezdit na kole. Teď si ve 45 letech plním sen v tom, že sportů tu je spousta a mohu se jim alespoň na nějaké amatérské úrovni věnovat.

Přistupuješ k životu i tak, že bys chtěl být pro lidi s handicapem inspirací a ukázat jim možnou cestu?
To je těžká otázka. Ale myslím si, že pro klub je dobré ve svých řadách handicapovaného člověka mít. Hráči se zajímají, jak sportuju a jak se to s handicapem dělá. Vidí, že i s mým postižením můžeš dělat sport, řídit auto, založit rodinu. Kluci v hokeji občas dostanou nějaké životní rány, třeba se nedostanou do týmu. Zároveň se v životě kdykoliv může něco stát. Když kluci vidí, že Hnízďák si poradil v několikanásobně horší situaci, může to pro ně být jistou inspirací.

Pojďme se pozastavit u tvé pingpongové kariéry, kde se pohybuješ na hranici nejlepší třicítky handicapovaných hráčů na světě. Neuvěřitelný výkon!
Pingpong mě chytl už v mládí. Jezdil jsem do dětských lázní, kde byl kroužek stolního tenisu. Přihlásil jsem se tam, bavilo mě to. S tátou jsme chodili hrát do tzv. prádelen, v paneláku jsme měli pingpongový stůl. Ve dvanácti letech jsem byl poprvé pozvaný na MČR žáků do Pardubic, které se mi podařilo vyhrát. Pak jsem byl hodně motivovaný, do devatenácti jsem se tomu věnoval. V české reprezentaci jsem se pohyboval okolo šestého místa. Pak jsem začal studovat na FTVS, udělal jsem si licenci a do 33 let jsem trénoval fotbal.

Pak jsem dostal chuť se k pingpongu vrátit, najal jsem si tedy trenéra a začal jsem shánět sponzory, bez kterých se my handicapovaní nemáme šanci nikam dostat, všechno si totiž platíme sami. Najednou jsem začal jezdit na světové poháry. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se rozkoukal, pak se ale začalo více dařit a tak nějak stabilně se držím okolo té světové třicítky. Udržuju se v kondici, zároveň hraju v Čáslavi okresní přebor za zdravé, kde mám přibližně 70% úspěšnost. Můj cíl už teď není dostat se někam na olympiádu, ale jsem vděčný, že se s reprezentací někam podívám a zahraju si na velkých akcích.

Dokážeš vypíchnout nějaký největší pingpongový úspěch?
Jsem spíš týmový hráč, mám tři medaile z evropských mistrovství družstev. Ve dvouhře je moje maximum v rámci evropských turnajů čtvrtfinále. V těchto pozdějších fázích turnaje už narazíte na kluky, kteří mají extrémně natrénováno a jedou v podobném režimu, jako třeba u Bílých Tygrů juniorka.

Můžeš přiblížit, jak pingpong zvládáš po technické stránce?
V jedné ruce mám berli a ve druhé pálku, při hře se tedy opírám o jednu berli. Jsem levák, takže hraju levou rukou. V pravidlech mám zároveň povoleno, že si míček můžu při podání nadhazovat stejnou rukou, ve které držím pálku. Pohybuji se pomocí pravé berle, na které se zapřu.

Nebál ses ani podruhé zdolat Tygří Letní Challenge. S berlemi to musí být extrémně náročné, že? Terén je nepříjemný, kromě prudkého stoupání je tam i kamení...
Mezi sportovními výzvami, které je absolvoval, je tohle jedna z největších. Mám rád výzvy a chci si dokázat, že na tom stále nejsem špatně. S handicapem je cestou na Ještěd hrozně důležité se nezastavit, pak jste totiž poloviční. Musím ale říct, že je to šílená challenge. Když jsem vyšel nahoru, ve 45 letech jsem se tam rozbrečel, byl to velký mix emocí.

Mám kamaráda, který také hraje pingpong, byť chodí teda jen o jedné berli. A ten právě zdolává různé kopce a před rokem mě hecl, abych ten Ještěd zkusil. Jsem nastavený tak, že dokud to půjde, chci to zkusit a ukázat lidem, že to jde, i když to nejde. Zároveň chci, aby syn viděl, že není všechno zadarmo a musíš trošku dřít. Chci mu být plnohodnotným tátou. Teď už na to vzpomínám s úsměvem, ale ještě den potom jsem si nadával. (smích) Vím, že to vylezu, i když bez kamarádů, kteří jdou se mnou a nahoře mi pomůžou, bych to nedal. Kamarád to dal na facebook a za pár dní to viděly dva tisíce lidí, tak to pro někoho může být motivace.

Jen pro představu – v jakém čase jsi Ještěd s berlemi zdolal?
Loni jsem to šel hodinu a 59 minut, letos dvě hodiny a 26 minut. Celou tu dobu tedy dřeš o rukách. Je to stejné, jako kdyby si zdraví lidé svázali kotníky lepící páskou, vzali si do rukou berle a šli nahoru. Po deseti centimetrech to postupně taháš rukama až nahoru.

Jakou část těla jsi po tomhle výkonu nejvíc cítil?
Přiznám se, že ruce ani tolik ne, ty už mám vycvičené. Spíše ramena dostala trošku záhul, ale nejvíc mě bolela lýtka, tím, jak se v tom prudkém kopci opíráš špičkami nohou a snažíš se odrážet. Letos jsem byl spíš odřený od kamenů, ale svaly, které běžně tolik nepoužívám, samozřejmě bolely. Uvidíme, jak do třetice. Můj cíl je zvládnout to do hodiny a 45 minut.

Je Ještěd zatím největší sportovní výzvou, kterou jsi absolvoval? Popřípadě plánuješ něco?
Asi největší výzvu jsem podnikl před sedmi lety s manželkou, když jsme vyšli po schodech na Sněžku. Když jsme vylezli nahoru, a já už jsem pomalu brečel, zjistili jsme, že kvůli větru nejezdí lanovka a musíme jít pěšky i dolů. To je oproti Ještědu rozdíl, tam mě kamarádi dolů odvezou autem. Mým snem je podívat se na Machu Picchu v Peru na ty zelené stráně.

Tvůj syn David teď jako brankář nastupuje do osmé třídy. Co říkáš na jeho vývoj u Bílých Tygrů?
On by tu nejradši bydlel, našel si tady partu a myslím, že už by nejradši ani nejezdil na víkendy domů. Je velmi spokojený s trenéry i celým chodem akademie. Prošel si menšími kluby – Kolínem a Čáslaví – a teď zažívá, jak to vypadá v extraligové organizaci s akademií. Má cíl a jde si za ním. Mám z toho radost, byť ho samozřejmě chci trošku držet při zemi. V tomhle věku kluci hodně sní a realita je někdy trošku jiná. Přeju si, aby mu ten přístup vydržel a věřím, že i u mě vidí, že je potřeba bojovat. I já osobně jsem strašně mile překvapený z toho, jak to tady funguje.

Jak vzniklo to, že je syn brankář?
Tím, že jsem trénoval fotbal, tak jsem ho dal na fotbal, ale po třech trénincích David prohlásil, že tohle nikdy hrát nebude. (smích) Pak hrál dva roky tenis, aby pak jednou přišel domů a najednou řekl, že chce chytat hokej. Zeptal jsem se ho, jestli se nezbláznil. (smích) Ale vybral si to, ačkoliv nikdy před tím nebyl v hokejové výstroji. Netuším, jak na to přišel, ale našel si to sám. Šli jsme na akci Pojď hrát hokej, kde ho oblékli do výstroje a on ji doteď nesundal. Někdy si říkám, že to, co pánbůh nenadělil mně, dopřál zase jemu. Snad se mu podaří, co si přeje.

Co je pro tebe ještě důležité?
Mám skvělou paní, která mě ve všem podporuje i v návaznosti na můj handicap. Jsem vděčný, že mám zdravé kluky, zdravou paní, výborné rodinné zázemí a fungujeme jako rodina. Držíme při sobě, což mě strašně moc naplňuje. Mám také mladšího syna Matyáše, který zatím zůstává v Kolíně a je tam spokojený. Užíváme spolu volné chvíle, není nad čas strávený s rodinou.