S Petrem Nedvědem o Olympiádě v Lillehammeru 1994 a ve Vancouveru

Petře, je tomu skoro na den přesně šestnáct let co jste startoval na Olympijských hrách v Lillehammeru. Jak na tuto velikou akci vzpomínáte?
Byl to pro mě jedinečný turnaj s obrovskými zážitky. Nejen teda hokejové zážitky, ale také z olympijské vesnice. Na Olympiádě máte možnost se setkat se všemi sportovci z celého světa. Bohužel jsem neměl žádnou možnost se jít podívat na jiné závody, protože jsme s Kanadou hráli tak dobře, že jsme prošli až do finále, takže jsme neměli žádný čas, abychom chodili po nějakých sportovištích. Musím říci, že mě tohle trochu mrzí. Pro mě to byla hrozná pocta se zúčastnit takto ohromné akce.

Bylo těžké se probojovat do konečného kádru Kanady do Norska?
Já jsem se tenkrát nedohodl na smlouvě, když jsem působil ve Vancouveru, a po třech sezónách jsem byl bez angažmá. V tu dobu jsem prakticky nehrál a Kanaďané mě oslovili, jestli bych za ně nechtěl hrát na Olympiádě. Tuto nabídku jsem rád přivítal, protože jsem potřeboval tehdy hrát a docela se to už tahalo. Pro mě bylo tehdy důležité někde začít nebo se dohodnout na nové smlouvě. Byla to i do určité míry pro mě čest za Kanadu hrát.

Na turnaji v Norsku jste si zahrál, ačkoliv jste rodilý Čech, za kanadský supervýběr. Nakonec jste získali stříbro. Nečeká se ale od hráčů s javorovým listem na prsou vždy trochu víc a co tenkrát chybělo?
My jsme tenkrát prohráli finále se Švédy na penalty, takže k tomu chyběl opravdu jen malinký krůček. Po normálním hracím čase byl stav remízový, pak jelo pět hráčů své nájezdy. První dva dali. Tenkrát jsem dával já a Paul Kariya. Švédové ale první tři nájezdy nedali a až pak dali čtvrtý, pátý a stav byl vyrovnán na 2:2. Což byla obrovská smůla a už jsme skoro se spoluhráči potichounku slavili. Bohužel ale vše dopadlo jinak, než bychom chtěli. Trestná střílení pokračovala a my jsme je bohužel prohráli.

Takže už jste viděl, jak se Vám zlatá medaile houpá na krku?
Už trošku jo. Tenkrát to vypadalo, že budeme zlatí. Škoda, že se tehdy nikdo ze spoluhráčů ke mně a Paulovi nepřidal. Stačilo by, aby jeden nájezd vyšel a byl konec. Bohužel už jsme puk za Sala nedostali.

Čím to bylo, že nabušený kanadský kádr nestačil na relativně neznámé Švédy, za které začala zářit hvězdička jménem Peter Forsberg?
Nebyl tam jen Peter Forsberg, ale i jiní dobří hráči ze Švédska. Byl tam Näslund, Loob a další, kteří tehdy hráli dobře. Forsberg byl tehdy na začátku své veliké kariéry a on vlastně jel rozhodující trestné střílení, kdy si vzal hokejku do jedné ruky, natáhnul brankáře na levou stranu a zasunul to jednou rukou do branky. Je to vlastně ten jeho velkolepý nájezd, o kterém se pak hodně mluvilo.

Ceníte si stříbra z Lillehammeru ve své hokejové kariéře asi nejvíc?
Určitě. Já jsem bohužel neměl to štěstí vyhrát Stanley Cup a nejdál jsem se dostal s Pittsburghem a to nebylo ještě k tomu ani finále. Stříbrné medaile z Norska si cením určitě asi nejvíc. Musím ale přiznat, že pokaždé, když si na to vzpomenu, tak je to i taková malinká bolestivá záležitost díky tomu, jak zápas nakonec skončil. Člověk v této chvíli poznal, jak je od sebe blízko úspěch a neúspěch.

V Norsku jste nastřílel svým soupeřům pět branek. Proti Čechům jste ale neskóroval. Byla motivace tenkrát proti Vaší rodné vlasti větší?
Ne, to vůbec. Mé jediné přání před turnajem bylo, abych nemusel hrát s našima a nemusel tak stát na druhé straně barikády. Tento zápas mě mrzel asi nejvíc. Byl to můj zřejmě nejpodivnější zápas v mé kariéře. Tenkrát jsem to ale chápal, protože jsem v Čechách nebyl trenérům na očích a vůbec jsem skoro nehrál. Já jsem začal trénovat s Kanadou zhruba měsíc před Olympiádou a Češi vůbec nepočítali, že bych mohl být připraven a čekali, že se dohodnu v NHL a nebudu moci startovat. Kanaďané této situace „využili“ a já jsem bohužel stál na druhé straně barikády. V momentě, kdy se hodil puk, jsem se snažil samozřejmě podat co nejlepší výkon za Kanadu.

Komu jste vlastně držel na letošní Olympiádě palce? Česku nebo Kanadě?
Samozřejmě, že fandím našim! Já mám tedy jak kanadské, tak i české občanství, protože jsem do Kanady emigroval, ale na Kanaďana si vůbec nehraji. Mám na Kanadu hrozně pěkné vzpomínky a to nejen hokejové. Já jsem ale Čech a Čechem vždycky zůstanu a fandit budu vždycky nám. Po našich přeju určitě úspěch Kanadě a právě jsem rád, že Kanada porazila Rusko. Hlavně jakým způsobem ho porazila. Já si myslím, že je přehrála úplně ve všem a Kanaďané byli doposud na turnaji takoví nemastní – neslaní, ale už před zápasem jsem si říkal, že se minimálně o padesát procent zlepší. Věřil jsem, že vyhrají, ale takový rozdíl jsem nečekal. Kanaďané to mají v krvi, že se dokážou připravit na takto důležitý zápas. Oni veliké mače zvládají na jedničku. Po zápase Kanady jsem fandil nám, bohužel nám zápas nevyšel a s turnajem jsme se museli rozloučit.

Říkal jste, že jste moc času v Lillehammeru neměl. Kdybyste ale čas měl, tak na jakou disciplínu byste se zašel nejraději podívat?
Chtěl jsem se jít podívat na skoky na lyžích, běžky a na sjezd. Sjezdaři jsou pro mě takoví jezdci Formule 1. Mají obrovskou rychlost a je tam obrovské množství adrenalinu.

Kdo byl vlastně Vaším největším kamarádem ze stříbrného týmu Kanady?
Byl jím Paul Kariya.

Jak prožíváte letošní Olympiádu ve Vancouveru?
Je to velkolepý turnaj se vším všudy. Vancouver je nádherné město. Jediná kaňka zpočátku Olympiády byla, že počasí nehrálo příliš do noty, což v Norsku tehdy byly sněhové podmínky ideální. Byla to tenkrát obrovská výhoda. Samozřejmě pak tragický moment gruzínského sáňkaře, který přišel o život.

Vy jste působil ve Vancouveru. Žije město na západním pobřeží Ameriky opravdu tak hokejem, jak je to prezentováno?
Určitě je Vancouver hokejové město. Když se všechno vynásobí Olympijskými hrami, tak je atmosféra ještě lepší. Pokud se člověk kouká na Olympiádu z Čech, tak vidí velkolepý turnaj, ale atmosféra se jen tak nasát nedá. To musí člověk prostě zažít.

Koho tipujete z poslední čtyřky Kanada, USA, Finsko a Slovensko na vítěze v hokejovém turnaji?
Teď je to trochu jednoduší si tipnout vítěze, když už známe výsledky našich a ostatních. Trochu mě překvapili Slováci, protože jsem nevěřil, že porazí Švédy. Hodně jsem naopak věřil našim, že přejdou přes Finy. Věřil jsem i Kanadě, ale výsledek mě hodně překvapil, protože jsem myslel, že Rusáci budou větším soupeřem domácího celku. Každý zápas je ale úplně jiný a ne každý zápas vám vyjde podle představ. Myslím, že si na zlato šáhne Kanada.

Dobírají si vás Čechy v kabině slovenští spoluhráči?
Určitě. Ve středu jsme je popichovali, že si můžou pomalu už balit kufry a pojedou domů. Tipoval jsem Švédy, že půjdou daleko. Švédové mají opravdu kvalitní mužstvo, takže výsledek posledního čtvrtfinálového zápasu bylo hodně veliké překvapení.

Petře, děkuji za rozhovor a hodně štěstí ve zbytku sezóny.