Richard Lobo: Z dorostu by si měli hráči odnést zdravé sebevědomí

Pod pokličkou Tygří cesty - 7. díl:

Dorost s hlavním trenérem Richardem Lobem

Na práci trenéra dorostu mě baví hlavně to, kolik šikovných kluků tady máme. Pod rukama nám prochází spousta hráčů, u kterých vidíte, že mohou být úspěšní. Mám také rád různorodost, kterou dorostenecký hokej nabízí. Kluci mezi sebou mají klidně šestiletý rozdíl v biologickém věku, stejně jako v mentálním. Jednou máte na pohovoru prakticky dospělého člověka a hned po něm ještě víceméně dítě, ke kterému zas musíte přistupovat úplně jinak.

S asistentem Václavem Kočím se snažíme naše hráče co nejlépe poznat a mít s nimi blízký až rodinný vztah. Chceme o nich vědět první poslední - kdo má holku a kdo ne, kdo se rozešel, kdo bydlí u rodičů, kdo bydlí jinde... S hráči je dobré si čas od času jen tak "pokecat." Řeknou vám o sobě spoustu věcí a jsem vděčný, že je můžeme znát po lidské stránce. Pomůže nám to odhadnout, s kým se jak bavit.

V jistých ohledech to je taková psychologie. A právě i to mě na práci s dorostem baví. Rozhodně nechci, aby se mě hráči báli a chodili okolo mě obloukem. Naopak. Když mají jakýkoliv problém, nejen hokejový, rád jim zkusím pomoci.

O komunikaci s hráči

Kluci v dorostu přestupují na střední školy a jsou ve věku, kdy by už za své činy měli být zodpovědní a nést si případné následky. Nerad kvůli každé špatné maličkosti volám rodičům. Hráči mají doma dost svých starostí, stejně jako ve škole. Když hráč něco provede, beru to i jako svůj nedostatek. S Václavem Kočím na to máme stejný názor a pokud to jde, chceme interní problémy řešit jen mezi námi a samotnými hráči.

Trenérský tandem Richard Lobo - Václav Kočí

O komunikaci s rodiči

Říkali jsme si, že by bylo dobré scházet se s rodiči častěji a nevolat jim jen tehdy, když je nějaký větší problém. Jsem rozhodně pro, aby nám rodiče v případě potřeby zavolali nebo přišli a mohli jsme si konstruktivně popovídat. Klidně můžeme řešit jen kladné záležitosti, musí to ale mít hlavu a patu.

Zažili jsme, že nám sem přišel rodič vylít si srdce, patnáct minut nám nadával a zas odešel, chtěl nás jenom seřvat. Pokud rodiče chtějí cokoliv vědět a probrat, budeme rádi, když přijdou. Bohužel tu nemůžeme vypisovat konzultační hodiny jak ve škole.

O herním systému, který klade důraz na konstruktivnost

Musím říct, že pro nás trenéry je to někdy složité. (smích) Na úkor nějakého super týmového pojetí hry, kdy ometáte a protečováváte puky, chceme po hráčích, aby si kotouče nechali, vyjeli a udělali, co uznají za vhodné. Zkrátka, aby se realizovali a jen bezhlavě neodpalovali puky, jak jim to namaloval trenér. Apelujeme na své svěřence, aby se rozhodovali dle vlastního uvážení.

Samozřejmě - občas hráč kotouč prostě vyhodí, jelikož to je v tu chvíli nejlepší řešení. Vždycky to ale je z jeho hlavy, ne z naší. V žádném případě klukům nepřikazujeme, co přesně mají dělat. Když udělají chybu, je na nich, aby se z ní poučili.

Co by si měli hráči z dorostu odnést?

V první řadě zdravé sebevědomí. Rozhodně také zodpovědnost vůči sobě a týmu, protože v dorostu už občas jde i o výsledek. Zároveň tu začíná jakási profesionalita. Hráč se už musí umět připravit na trénink a na zápas, nikdo to za něj neudělá.

V neposlední řadě by si kluci měli odnést nějaké herní aspekty. Hráč by už měl vědět, jaký je jeho úkol na ledě, co se od něj na dané pozici očekává a měl by tušit, co dělá. Když jsou naši svěřenci z dorostu dobře připraveni, mohou se na té vlně svézt i v juniorce, popřípadě na farmě v Benátkách.

O přechodu mladých hráčů do dorostu

Když do dorostu bereme během sezóny nové hráče z devítky, už víme, že to dokáží odehrát a nejdou se zápasů pouze zúčastnit. Tito hráči už s námi navíc obvykle absolvují tréninky, takže si umíme představit, jestli na to mají.

Není to tak, že bychom z fleku někoho z devítky vystřelili. Je to opravdu velký skok, navíc tu hraje velkou roli biologický věk. Největším úskalím v přechodu z devítky do dorostu je konkurence. Najednou jsou tam dva ročníky a před vámi jsou první dvě starší pětky, až pak jsou ty mladší. Hráč je zvyklý nastupovat třeba v první lajně ve svém ročníku, takže je opravdu důležitá trpělivost a nechtít všechno bezpodmínečně hned. Je to problematika, kterou řešíme každý rok.

Tři sezóny po sobě jsme v dorostu otočili nejvíc hráčů ze všech extraligových týmů, vždy to bylo okolo třiceti kluků. Prostor dostane každý, ale nemůžeme ho dát všem hned. Přece jenom se všech třicet kluků zkrátka do zápasové nominace nevejde. Ale to není kritika, je to přirozené. Je velká škoda, když někomu dojde trpělivost a odejde.

O vzájemném respektu

S Václavem Kočím nejsme trenéři, kteří by při zápasech hulákali po rozhodčích. Respektuji jejich práci. Stejně jako my se stále učí a také mohou udělat chybu. Snažíme se jít příkladem i našim hráčům. Nesnáším, když trenéři a hráči řvou a hádají se. Jsme tady koneckonců od toho, abychom hráli hokej.

Chci, aby kluci protihráče i rozhodčí respektovali a několikrát se už stalo, že jsem hráče ze zápasu právě kvůli chování vykázal. Je to i zodpovědnost za celý tým, že tam hráč neudělá nějaké haló. Jestli někdo na střídačce může s rozhodčím diskutovat, jsme to my trenéři. A to se odehrává v klidu. Mezi chlapy už je to pak něco jiného, ale v tomhle věku si to kluci nemohou dovolovat.

Musím říct, že se nám v tomto ohledu daří. Stane se, že emoce jednou za čas vystříknou, ale hráči vědí, že si to nesmějí dovolit. I když samozřejmě víme, že to v období puberty někdy nemají jednoduché.

Richard Lobo